čtvrtek 27. ledna 2011

I my už máme svou kadibudku

http://www.rodovystatek.cz/ekotoalety.htm

Bez taťky a zoufale

Hospodář odjel na služební cestu a já měla miláčky sama. Nemachruju, bylo to levné, dva nemocní neustále spali, jeden zdravý nostalgicky pobrekával po tátovi a jediný, kdo to trochu oživoval (občas někoho zmlátil mečem a tak), byl Erýsek.

Odnesla jsem si z toho několik poučení. Třeba že ženy, které učí děti doma samy, nejsou takové gerojky, jak jsem si myslela. Objem učiva probraný za jeden den měl Kája doplněný za slabou hoďku s malíčkem v uchu. Asi proto tolik úkolů domů...

Pak že jsem zřejmě nebyla stvořena k výchově jiných než briskně inteligentních jedinců (odpusťte tu přebujelou mateřskou pýchu, nevím, jak to ten Erýsek dělá, ale blbé dotazy skoro neklade). U večeře jsem si uvědomila, že když jsme na ně dva, odpovídám jen na určité typy otázek a ty druhé přenechávám Hospodářovi předstírajíc plná ústa. Takže zvídavé, kde že jsem koupila ty kukuřičky (když ob večeři probíráme, jak jsme je spolu sklízeli a jak je babička skvěle zavařila, fakt ob večeři!!!) a jiné obdobné zjišťovací jsem zodpovídala s patřičně znechuceným výrazem.

Je to těžké. V moudrých knihách jsem se dočetla, že jedinci, kteří nám připadají pomalí, jsou tu proto, aby nám zprostředkovali vzácný dar trpělivosti. Moje alternativní cvokařka mě upozornila, že čím víc se tím nechám vytáčet, tím víc se v tom kluci budou plácat a cítit se nepřijímaní. (A tím blbější dotazy budou klást.) Sama se za to stydím, ale někdy si pod palbou otázek, na jaké jsem doufala, že nikdy nebudu muset odpovídat, přijdu naprosto zoufale. Zoufale. ZOUFALE!!!

Až vyrostu, budu...

Jediná společenská organizace, která tu funguje, je sbor dobrovolných hasičů. Mají schůze ve volební místnosti a odcházejí z nich vratkým krokem. Dobrovolný hasič je skoro každý, musím se zeptat paní Trnkové, jestli je u nich taky.

Minulý týden se u nás stavili s dvěma přihláškami. Děti obrečely, že jsou na to ještě malé, a já se těším, jak budu po příští schůzi štrádovat domů. Mám to jen přes silnici, to bych mohla přežít.

středa 19. ledna 2011

Děda z billboardu

Jedem sami dva autem (už to je nevídaný zážitek). Hospodář kousek před Phou zahlásí: Hele, děda Vašek! Co blbneš, lásko, povídám já, děda fakt nestopuje, natož na dálnici.

Nestopoval, usmíval se v nadživotní velikosti se sklenicí krušovického.

A Hospodářovi postaví k narozeninám králíkárnu, takového my máme dobrého dědu, světská sláva polní tráva mu nestoupla do hlavy.

neděle 16. ledna 2011

Měsíc

Maminko, ten měsíc je mrtvej, úplně mrtvoučkej, víš? Tam totiž není žádnej vzduch. A lítá kolem, i kolem jiných planet lítá nějakej měsíc, ale to asi nebude ten náš.

(Vsadím boty, že za zdrobnělinu mrtvoučkej vděčí tátovi, nějak ho v tom poznávám, co, Velkej?)

E-e-english...

Inspirováni Cífkou jsme zavedli anglickou půlhodinku denně. Neoplýváme nijak úžasným přízvukem, ale nedělám si iluze, že paní učitelka zdejší ZŠ ano. Tíha zodpovědnosti za vzdělání našich dětí stejně už jednou padla na naše bedra, tak s chutí do toho.

První výstupy: Za prvé je to neskutečná prča. Děti nerozumí, dohadují se, co tatínek s dvěma kýbly vody v každé ruce asi chtěl tím "open the door" říct - tatínek neovládá sprostá slova, takže následný stav podlahy komentuje "oh sugar, that is wet!," z čehož řvu škodolibě smíchy.

Za druhé děti ovládly bezpečně první frázi. Give me a hug. Dvojčata jsou strašně mazlivá a protože hodinu by bez pochování nevydržela, byla nucena se naučit říct si.

Za třetí jsme nuceni neustále se zlepšovat. Hospodář ve výslovnosti, grandmátr mu fakt neprošla, já ve slovní zásobě: Hani, jak se řekne pipinka? A pindík? A kapustičky?

Ve třetí třídě budou mít angličtinu ve škole. Pevně doufám, že od nich paní učitelka leccos pochytí.

Slavní

Budeme. Přespříští číslo Respektu bude věnované patchworkovým rodinám. Včetně té naší. Paní redaktorka za námi přijela až domů. Přestože už jsem redaktorek viděla mraky a chvíli si na redaktorku hrála sama, pořád trpím trapným předsudkem, že redaktorka je hubená žena v nejhorších letech s kostěnými brýlemi.

Takže jsem z té krásné holky jen o málo starší než já byla nadšená. Mrzelo mě, že je to jednostranné a nemůžu se ptát a naslouchat na oplátku taky já. Až budu redaktorka, udělám s ní rozhovor. Tak.

Za pár dní dorazil pan fotograf. Nemá děti, zato pětikilovou čivavu. Což je rekord a podle fotky měla mimořádně robustní mozkovnu. Zřejmě psík, fenečka by byla drobnější. Děti až na Járu spontánně spolupracovaly, až budeme mít výsledky, zvěřejním. Mamince V. děkujeme za zapůjčení modelky Vendulky.

sobota 15. ledna 2011

Traktorem

Volá Hospodář, že zajel autem do kanálu, ať seženu traktor. S ostychem klepám na dveře místních bří zemědělců. Pane Fiedler, prosím vás, byl byste tak hodnej...

Byl, napojil baterku, kterou vyndal na zimu a vyjelo se. Vonělo to tam správně - olejem, železem, naftou, zpoceným chlapem. Stejně, jezdit traktorem s polosrostlou kostrčí je chuť. Když jsem na pana Fiedlera poprvé spadla, potykali jsme si. Má krásnej úsměv. Už vím, komu patří který pozemek, jak se Tonda těší, že až to voschne, tak do toho vjede, protože mu z elekrárny pojezdili pole, když měnili vedení.

A pak jsme Hospodáře zachránili a já konečně mohla jít dělat tu večeři jen pro dva.

Volný čas - jen pro mě, jasný?!?

Jsem bez dětí. Jsem bez dětí. Jsem bez dětí.

Přesto na ně myslím a vyrábím jim v sadu z proutí vrbovou prolézačku. Přicházejí tři děti, sousedi. Hankóóó? Co to děláááš? Kde sou klucííí? U maminky, u tatínka, u babičky. A Hankóóó, máš ráda přírodopis? A máš ráda zeměpis? Já mám radši zeměpis, chceš říct proč?

Nezlob se, Davide, ale fakt nechci. Mám bezdětný víkend, kluci, vysmahněte mi odtud a jděte ha hřiště.

Ze hřiště se za chvíli ozval spokojený řev, přišla cikáňata, sousedi si mají s kým hrát, oddechnu si, jsem téměř bez viny, nezkazila jsem jim odpoledne. Zaberu se do práce a najednou - kolem mě jsou sousedi i cikáňata. Hergot kluci, vyrazila jsem tři a vrátilo se vás šest! Hankóóó, nóóó, my se nudíme. Můžeme ti pomáhat?

Ne, nemůžete. Já mám čtyři děti. Nehodlám tu řešit romskou volnočasovou otázku. Ať to dělá paní Klánová, ta nemá žádný.

čtvrtek 13. ledna 2011

Velkej a malej človíček

V bibli moderního rodiče Respektovat a být respektován jsou obrázky. Velkej človíček a malej človíček. Buďto je velkej nemoderní a pak malého podceňuje, prudí, případně i bije, když ho zrovna naštve partner či šéf, nebo je moderní a na úrovni a pak vymezí malému hranice a v těch se malej může pohybovat a požívat přitom značné dávky respektu.

Dnes jsme s Hospodářem byli oba nemoderní velcí človíčkové. Naštval mě a já naštvala jeho a do pěti minut dostali skoro všichni malí človíčkové na prdel.

(K naší obraně budiž řečeno, že je povinností malých človíčků sledovat náladu rodičů a upravit jí své chování.)

Stýská

Maminko, já bych chtěl žít zase v Jinonicích, tam to byla zábava.

Maminko, já jsem smutnej, že tu není Kristýnka.

Maminko, já jsem smutnej, že nežiješ s tatínkem. Proč nežiješ s tatínkem a nemilujete se?

Maminko, řekni Markovi, ať jdou s holkama bydlet jinam, půjdeme žít do Jinonic, jo?

(No nebrečeli byste?)

úterý 11. ledna 2011

Kdybych nevěděla, proč si na jaře naklepat kosu

http://www.scytheconnection.com/adp/conviv.html

pondělí 10. ledna 2011

Kruté vnitřní boje

Pracuju na tom. Záchvaty, kdy si říkám, že vyzískané děti jsou ty nejhorší na světě, už mívám mnohem méně a naopak se kolikrát opíjím dalšími dvěma zdroji citu. Pořád na to koukám tak trochu nevěřícně a jakoby mimo sebe zdálky, ale je jasný, že už jsem jejich. Nemyslím, že by mě jako konečně měli rádi, to oni už dlouho, ale že já si dovolím to vítat s láskou.

Příšerný na tom ale je, že čím jsem já radši, že se mi otevírá srdce, tím větší hrůzu z toho mají moji rodní. Když mě zrovna dvojčata dlouhodoběji štvou (obvykle PMS), Erýsek s Rudýskem se mnou očividně, ale tak strašně očividně (lumpi!) drží basu a vyhřívají se v paprscích lásky nedělené. A když po x-té najdu k Járovi a Kájovi cestu a nemám zase chvíli problém je respektovat a přijímat, Erýs s Rudýsem zazmatkují, že lásky bude málo a vysype se jim ekzém. QED. Empiricky.

A pak mi někdo bude říkat, že nemoci nejsou duševního původu.

Mísení

Na konto našeho domácího chleba mi Stáňa vyprávěla, že Tamara Marková mluvila na kurzu o tom, že jak ty ženské dřív stály u toho solidního dřevěného stolu a mísily chleba a vykonávaly ten typický kruhovitý pohyb, který vlastně vychází ze srdeční čakry, že do toho chleba zároveň míchaly a zapékaly své touhy a sny a lásku a těmi tu celou rodinu tak nějak očkovaly.

Pořád mi to bylo divný, ten pohyb jsem prostě necítila. Jo, smíchala jsem to, prohnětla, ale nějak jsem z toho neměla ten pocit.

Samozřejmě, že za tím stála historická chybička, on chleba z droždí vyhnaného do pseudokvásku se míchá fakt snadno.

Dneska jsem si stoupla k real real kváskovému těstu a to úplně jinak reaguje, pruží, a najednou koukám, vykonávám ten typický kruhovitý pohyb, fakt od srdce do těsta, tak jsem si přála, abychom se všichni měli rádi a pak to upekla.

Pssst, Hospodář právě zakrojil...

Miláčku, a dej slepicím.

Já bych řekla slepicům, po babičce. Ale byl to Hospodář, kdo mluvil. Zaúkoloval mě. Slíbila jsem, že jo.

Bylo čtvrt na šest, když jsem Cífce po skypu vysvětlovala, že mi slepice z té zahrady dělají statek. Ehm, ježišimarjá, slepice.

Jenže ony ty mrchy žerou jen za světla. Musela jsem je vyhnat z kurníku a svítit jim baterkou.

Já a on

On je realista. Já jsem magický realista.
On je ekolog. Já jsem tlučhuba milující dovozová trička.
On se vyzná v tom, co se smí a co ne. Já z toho vždycky nějak elegantně vybruslím.
On má sílu. Já mám čáry.

sobota 8. ledna 2011

Tajemství života...

... která by každá žena měla znát.

Strašně americká obálka, název, styl.

Chytlo mě to až v půlce a nabyté vědomosti jsem dnes vyzkoušela v praxi. Dala jsem si práci s tím, abych se na negativní emoce koukla s odstupem a nenechala se nakazit Hospodářovými a Erýskovými (oba to dnes zjevně měli těžké).

Prožila jsem vědomě velmi šťastný den. A nepřežrala jsem se u tety, jsem borec!

čtvrtek 6. ledna 2011

O půdě

Máme s Hospodářem hlínu rádi. Hýčkáme si náš kompost, necháváme si vozit ovčí hnůj, zbožňujeme naše žížaly.

Začíná se to projevovat jako mírná deformace. Koukáme na film, nějaký truchlící hrdina kope mezi skalami hrob, lopatou vyhazuje zeminu ven. "Podívej, miláčku, to je nádherná hlína!" "To je blbost, kde by se mezi těma skálama vzala tak pěkná černozem, to tam museli filmaři navozit..."

Krůta v ohrožení

Po letech se chystám na návštěvu k tetě. Ohlásila jsem nás a domluvila se na sobotní oběd. Hmmm, krůtička s bramborovým knedlíčkem, naše teta s ní dokáže kouzlit, šťavnatost sama.

Večer mi volala tetina snacha, že jak se tedy domluvíme na ten oběd, když my přece maso nejíme. Uh. Cože? Krůtička v ohrožení?

Uvedla jsem věci na pravou míru a došla k závěru, že moje babička, která tetu občas vídá, asi vyprávěla tetě o Hospodářovi a spletla si výrazy ekolog a vegetarián.

Downshiftera do toho zmatku radši ani netahejme, dost možná, že to o sobě neví ani Hospodář sám. :-)

Jak jsem si pobrečela

Ve školce je chlapeček. Má silnou maminku a sám je taky takový rudíkoidní. Děti mu dávají strašnou sodu. Seš tlusťoch, s tlustejma nekamarádíme. Kluk je navíc hodnej, takže je bitý, kousaný a pořád nic. Přitom kdyby se napřáhl, tak půlka těch chcípáčků ze tříd Kuřátek a Kytiček je pod kytičkama.

Každé ráno fňuká před třídou, že tam nepůjde, že ho děti nemají rády.

Dneska nefňukal. Zářil, držel žluté auto, které se stisknutím knoflíku měnilo ve fialovou kobru a hrdě vysvětloval celé hromadě kamarádů: "To je pjedátor!"

Takhle to asi na světě fakt chodí.

Ruda je po tátovi

Miluje zimu, nadšeně se kouluje a klouže po zadku, krade dětem před školou ježdíky a požírá sníh. Po mně to teda mít nebude, mně se na zimě líbí maximálně to, že na čerstvém vzduchu dobře tráví.

Dva přístupy, dva světy

Hospodář je úplně jiný než já. Koukneme na díru ve zdi a Hospodář prohlásí, že by bylo dobré ji zasádrovat a přemalovat. Souhlasím, dobrý nápad. Pouštím z hlavy, kdyby bylo na mně, tak se k tomu na jaře dostaneme. Hospodář dokončí snídani, jde si pro sádru, špachtli a barvu.

Dvojčata v tom vyrůstala. Asi proto na mě Kája dnes tak vytřeštil oči, když mě pět minut před odjezdem do školy požádal o ořezávátko k ostrouhání pastelek a já od bábovky mírumilovně zahuhlala, že jasně, odpo na to koukneme.

Stoa

Já: "Miláčku, příští středu přijede redaktorka z Respektu udělat článek o smíšených rodinách."

Hospodář: "Aha. A potřebuješ mě k tomu?"

pondělí 3. ledna 2011

Pokakaný štěstíčko

Prvního vařím čočku, aby byl nový rok bohatý na peníze. Otevřu papiňák a koukám, nevypadá to vábně. Vypadá to jako s... Tak jen doufám, že mi tím osud nechtěl naznačit, že i rok 2011 bude po finanční stránce zase na h...

neděle 2. ledna 2011

O dobročinnosti

Velkej s manželkou si vzali na Silvestra Erýska. To by bylo celkem běžné, ale oni si vzali i Rudýska. Na celý víkend, pátek až neděle.

Nikde ani jedno dítě. Spát do devíti. Silvestrový výstup na Říp. Výlet kánoí na ostrov a práce kolem kácení stromů a česání proutků na živé vrbové stavbičky. Klid, klid, božský klid.

Děkujeme.