pondělí 30. listopadu 2015

Sadíme

Dohodla jsem se s Jirkou, že mi přiveze z Kozlovic tři lípy. Na ten sešup k Labi u ekozahrady, jednou je to vedené jako lesní parcela, tak je třeba ji zalesnit.

Ve čtvrtek si jedu k Buřilům pro švestku a Hospodářovi pro dva ořešáky. Je to dobrý.

neděle 29. listopadu 2015

Ještě k té pubertě

Puberta lehce před čtyřicítkou by byla poloviční radost, kdyby nebylo s kým ji sdílet. To jsme se zase včera s počapelskýma ženama nasmály, ještě mě bolí bříško. A dneska bude pokračování, i s grogem a stromečkem. :-)

pátek 27. listopadu 2015

Šlapeme zelí

Nejen na plese ZŠMŠ Horní Počaply. Už to nevypadalo, že by k tomu letos došlo, mám strašlivou lenoru/nic s miminem nestíhám, ale nakonec v rámci randete (my totiž máme s Hospodářem jednou týdně rande) jsem pokrájela, osolila a šlapala.

Během procesu vyvstaly dvě stěžejní otázky. Kolik soli. Inu, přiměřeně, někde jsem četla deko na kilo, ale váha neváží moc přesně a aj tak mi to přišlo moc, tak jsem dala míň. Haničko Lejsková, teď už Bicanová, zdravím tě, dala jsem i kmín a nebyl římský. :-)

Druhá otázka dala zabrat víc. Jakýma nohama šlapat? Umytýma nebo neumytýma? Vyhrála víc laktobacilfriendly verze podpořená příšerným machistickým a tady nepublikovatelným rčením našeho děda. Kdo ho zná, ten se teď smíchy za břicho popadá, kdo nezná, může mě příležitostně pozvat aspoň na tři panáky, aby opadl stud, a pak to ze mě vytáhnout.

pondělí 23. listopadu 2015

S tou pubertou to byla možná chyba...

...že jsem si ji nestřihla hned zamlada. Jenže to já kdepak, nosila jsem zodpovědně vyznamenání, neodbarvovala si vlasy, neučila jsem se se šminkama, cvičila na nástroj a tak.

A tak periodicky přichází a chce být odžita. Doufám, že její poslední vlny stihnu před čtyřicítkou.

Je to bezvadný. Zhulákat se před dnem plným přednášek tak, že protančím noc s cizím moravským šuhajem, pak nad ránem spravedlivě rozděluji vděčné smsky bývalým láskám a Hospodářovi, ráno nejsem schopna přispívat do diskuze a svět mi, blondýně zmalované, patří i s ibalginem v krevním oběhu.

Takhle nějak to asi mělo vypadat, ne?

neděle 8. listopadu 2015

Pohádka bez konce

Byl jeden král a ten měl dceru. Ta vzala zlé maceše střevíček a šup s ním do popelnice. Macecha ho našla a ztropila scénu. Když si to všechno sedlo, poučená princezna čórla jiný střevíček, zrovna ten, co macecha nosí dost často, a už nebyla hloupá. Schovala ho líp. Tak dobře, že ho macecha nenašla, ať dělala, co dělala.

Král neví, co dělat. Takové dva mlýnské kameny, co mu drtí ledviny, aby pohledal. Tak radši maceše koupí nové boty.

Slivoň malvazinka

Jak si na tom stojíme s Hospodářem vztahově poznám snadno podle toho, jestli mám chuť sázet. Zasadit vysokokmen je investice do místa, kde by člověk už nejspíš měl zůstat. No, dost mě Jirka tenhle podzim s tou nádhernou malvazinkou zaskočil, ale je holt v hlíně.

Te has desmadrado...

Vylejváš se z břehů, říkávala mi mateřská Mercedes, když jsem to poslední měsíc ve Španělsku drobet přeháněla s hodinou návratu.

Už druhou sobotu se vylejvám z břehů a jde mi to náramně k duhu.

pondělí 2. listopadu 2015

Nespokojená, diverzifikující a zmrzlinotvorná

Tak na plnou hubu. Paní Mikroušová je nespokojená. Vraždění jatečné drůbeže už není to úžasné dobrodrůžo a krvavá romantika, co dřív. Je to prostě rutina. Totéž paběrování kukuřice, sbírání vajec, dojení a sekání trávy, co už skoro nedělám, protože to dělá Hospodář. Poslední dobrodružství v životě, co jsem zažila, byl chov včelích matek, a to už je pár měsíců zpátky.

Nejdřív jsem to zkoušela hodit na Hospodáře. Jakože jsem nespokojená, protože jsem se blbě vdala. Hm, to mi neprošlo ani před sebou samotnou, protože jsem se nakonec zas až tak blbě nevdala. Nicméně v mezifázi, než jsem na to přišla, jsem si teda stěžovala na Hospodáře kamarádkám a zvažovala různé alternativy.

Kámoška ale říkala, že na to jdu špatně. Že jestli jako čekám od Hospodáře, že tu moji nespokojenost nějak odčaruje, tak je to jako kdyby zemědělec pěstoval jen kukuřici a doufal, že na tom zbohatne. Vtip je prý v diverzifikaci zdrojů, v mém případě zdrojů potěšení. Víc menších je lepší než jeden velký, který pod tlakem nutně selhává. A že se to zlepší, až půjdu do práce.

Tak jo. Dneska jsem s miminem po obědě dvě hodiny spala. To bylo dobrý. Pak jsem vzala kluky na rampy a po letech trénovala na jednokolce. Boží. Pořád to umím. Vytyčila jsem si nový cíl a trénovala jízdu pozadu. To bylo taky dost příjemný a navíc jsem to hned na fleku u ramp probrala s Víťou, s kterým mluvit je taky vždycky potěšení.

Protože kromě toho, že jsem samopotěšující, jsem taky koncepční, tak jsem si večeři nachystala už dopoledne a večer se mohla těšit nekonečnou přípravou luxusního oříškového karamelu a la božský Jamie. Půlku si nakradli Hospodář a děti k svačině, že prý budou machrovat: "Maminko, to budu ve škole za borce. Mám trojitou svačinu. Pražené oříšky, oříškovej karamel a rohlík!" Druhou půlku nalámu do domácí vaječné vanilkové zmrzliny, kterou se hodlám kochat zítra.