Den, kdy se otevírá TA lahev

Na facebooku dneska psali, že poslední únorovou sobotu se má otevřít ta nejlepší lahev vína, co se syslí na speciální příležitost, která kdo ví, jestli kdy bude. A udělat z toho tu příležitost.

Piju u nás doma jediná, tak jsem neotevřela tu slibnou Rioju od Ivana (tu si nechám na nějakou speciální příležitost, kdy mi s ní někdo helfne), místo ní jsem dopila něco jiného, barikovaného, dobrého, čeho už moc nezbývalo. Erik, který se ke mně přidal, to rozlouskl. Maminko, tak otevřeme ty olivy, jo? Taky jsme otevřeli tři sýry, džus, vzali si slušnou sklínku a památeční hrníček.

Za mě dobrej svátek, ráda z něj udělám tradici.

Kde dneska byly

Tak našla jsem je na lísce, tam jich bylo strašně moc. Pak jsem pozorovala boj jedné nadšenkyně s krokusem. Cpala se do něj, zapírala nožičkama, aby se dostala na kapičku nektaru dole mezi okvětními plátky. Úsilí samo. Na sněženkách nic, ale ty byly skoro celý den ve stínu.

Sousedka u Labe na ně práskla, že byly i u nich, na záhoně čemeřic a hlaváčků jarních. Že tam prý pro ně nebylo kam plivnout, dodala prozaicky.

Dost podobný pocit, jako zamilování nebo šestinedělí. Láska a novost. Včely na jaře.

Velmi jarní

Ráno vyexpedovat děti, první pračka a myčka, úklid, první student. Došlo dříví, navozit si pod kočárkem v rámci uspávání, pak článek do časopisu na první dobrou, dokud spí, čaj a drobné úsluhy pro nemocné nevlastně, návštěva včel (nosí, cosi nosí!), vyzvednout dítě, nakoupit, sjíždí se další děti, svačinky, pověsit, druhá pračka, zrýt dva záhony, uhrabat, nakrmit zvířata, zkoordinovat úkoly, uvařit kus večeře, sebrat mimino, odjet s ním za druhým studentem a se sladkým břímětem na břiše odučit hodinu, návrat, nakrmit psa, dodělat večeři, nakrmit děti, vyslechnout rap o rapu, vyslechnout citové problémy, protože jeden ji miluje a toho druhého, co ho miluje ona, chtěl dneska u autobusu zmlátit, vyslechnout citové problémy, protože ten, co se s ním kamarádil, se dneska kamarádit nechtěl, vyslechnout citové problémy, protože on fandí Slavii a všichni ostatní ve třídě fandí Spartě a není v moci školní psycholožky to změnit. Mezitím bezpočtukrát nakojit, přebalit, uspat, uvítat probuzené.

A to tohle vůbec nepíšu proto, abyste mi klepali na rameno. Kdepak, píšu to proto, aby bylo jasné, že už je jaro a proto mám na intenzivní dny šťávu. (A taky proto, abych to mohla dát přečíst Hospodářovi a omlátit mu ten dvoudenní seminář s přespáním a rautem o hlavu.) ;-)

O snech

Kamarád z protějšího kopce kreslí o snech komiks a vybírá na to peníze na starteru. Koukněte tady a když vás to osloví, třeba mu přispějte https://www.facebook.com/myko.j.myko.

Mně se dneska zdál taky sen, bylo to strašný, chyběl mi poslední kredit před státnicemi a musela jsem ho vyškemrat od umírajícího docenta Z ve Vinohradské nemocnici. Jediný světlý okamžik byl, že v té nemocnici dostal Bobek místo jako zahradník a v pauzách mezi škemráním jsem chodila okukovat, kam vysadil sněženky.

Napřeskáčku a jenom na chvilku

Děti odjely a my s Hospodářem jsme vystěhovali ložnici, darovali starý nábytek a při malování na krásnou zelenou, jako mají jabka goldeny, jsme plánovali, kam dáme nový. Věci v krabicích, fleky od barvy na pracovních džínech, jedno usměvavé miminko - přišlo mi to jako z filmu o mladém začínajícím manželství.

Iluze nám sice vydržela jen do nedělního odpoledne, ale zase je z čeho žít.

Poslední kojenec

Čtyři měsíce několikrát denně kojím a je to čím dál tím lepší. Vašík pomalu polyká a ručičkou mi přejíždí po ruce, kterou mu u pusinky přidržuju zdroj. Nahoru a dolu, nahoru a dolu. Je to jemňoučké, pomalé, dá se to krásně radostně vnímat. Napsala bych smyslné, ale nevím, jestli se to může v souvislosti s miminkem.

Je to naposledy a tak si přeju, aby to bylo navždy. Zároveň si někdy přeju, aby už to nebylo, abych mohla jezdit do Phy na včelařské pivo. Ale naštěstí máme nově Janu, která i s boyfriendem Vašíka obětavě vozí po Stromovce, když já piju to pivo.

Přišlo...?

"Je jaro," prohlásil Hospodář. "Fakt?" divím se. "Jo, kvetou sněženky a myslím, že už bude teplo." S tím se zvedl od snídaně a odvezl starší děti na poslední letošní běžky.

Tak jsem se taky zvedla, uložila Václava do kočárku a šla pracovat na zahradu. Co jiného na jaře. Oběd mi uvařila Peťa, párkrát jsem nakojila a pomazlila, a jinak už jen krásný pohyb v předklonu, výponu, tahu i tlaku, nehty špinavé i přes pracovní rukavice, spousta radosti.

Návrat spáleného syna

Přestože doktoři hrozili třemi týdny léčby, v pátek ráno mi staniční do telefonu sdělila, že si odpoledne můžeme Rudu vyzvednout. Prý zázračně regeneruje.

Ale jo, stejně se vracíme z Brna přes Phu, to je super, prostě synka nabereme.

Deset km před Phou mi došlo, že Ruda nemá na převoz co na sebe. Když ho z domu vezla rychlá, jel s holým zadečkem. Když jsme balili do Brna overálky a bodýčka pro Vaška, nenapadlo nás vzít jen tak pro sichr nějaké nadměrné tepláky.

A tak Rudík cestoval vlakem domů v půjčených erárních kalhotkách od pyžamka s kytičkami, přes ně maminčiny fialové šaty s lodičkovým výstřihem, a navrch otčímovu nepromokavou bundu. To vše korunováno dvojitou dávkou ponožek a bílými přezůvkami značky vietnamský crocs.

Návštěvní hodiny

Rudík se s jedním výletem nespokojil. Nepěkně se zranil a ode dneška se nudí v Praze ve špitálu. Maminka s ním být nesmí, protože kojenec by prý na oddělení něco chytil.

Tak se ze mě stal manažer Rudových návštěvních hodin. Kdo ho chce navštívit, nechť se mi ozve na 731 586 945.

Voyage

Za velikého hluku a nemalých gest jsem s třemi ptáčaty vyletěla na neplánovanou týdenní dovolenou. Bylo to krásné a posilující. Ochutnávala jsem z cizích talířků, pila z jejich hrníčků, spala v neznámých postýlkách. Když jsem usoudila, že důvod pominul, vrátila jsem se zase domů.

Nešlo to snadno, tenhle návrat do rutiny. Zodpovědná, plánující, usínající nad třetí stránkou Langstrotha, Hanka, jak ji pořád ještě ze srdce nepoznávám.

A ráno, když zase mažu housky, povídá Kája: "To je dobře, že ses vrátila. Až odpoledne přijedu ze školy, bude tu teplo."

A ještě jednou.

Dnes jsme ve stejném složení opravily kufříček na výtvarku. Opět drátkem.

A nafotily s dětmi tunu selfíček. A cítily se jak na dovolené. Miluju, když mnou cloumá vlna svobody.

Vítězství humanitně vzdělaného ducha nad hmotou

Tour de kámošky, už toho bylo moc. U jedné nefunguje záchod, tak jde pro mě, prý pojď se na to podívat, když máš tu vysokou školu. Uf, zlato, jenže humanitního zaměření! Nevadí, buď to dáš, nebo vrať diplom.

Vzpomínám na paní docentku Houskovou, jak nám říkala, že studenti lingvistiky jsou tak nějak obecně použitelní, neboť se během studia připravují všestranně.

Místo závlačky jsem použila drátek, Peťa táhla, já tlačila. Funguje to.