Apríl

Už druhý den! Prší, sněží, oseté záhony s pytlíčky od semínek na klacku se bělají pod sněhem, mandle kvetou a broskve mají na větvích takové růžové pupíčky na prasknutí. Jsem nadšená, že máme vlhké jaro, a snažím se nemyslet na to, že dramatický rok 2013 začínal podobně. Ve slunečných mezičasech mám záchvaty štěstí.

Hospodář je taky aprílovej, tak jsem nakoupila nevídané množství smetany na obrovskou panna cottu s jahodami. Vyšší třída moučníku, před kterým vážně netřeba mít respekt. Mít krávu, tak ho dělám obden.

První jarní

Prší! A dějí se zázraky. Tráva u Labe vytahuje před očima, ovocné stromy jsou očividně šťastné, včely se asi nudí, tak si uklidily v podmetu.

Já se nenudím. Ve včelnici visí hamaka, joj, tam se to pozoruje déšť.

Přijeďte.

(I práce se tu samozřejmě najde, jahody potřebují pročistit, kus budoucí vinice porýt a vyplít, a tak.) 

Mužíček mnoha tváří

Erik: Maminko, já bych chtěl zlatý tenisky, jako má Justin Bieber.

Proboha, proboha, proboha.

Rodinná smečka

Káju ve škole mlátí nějaká namachrovaná partička páťáků. Schovávají mu batoh, berou mu sváču, klasická šikanka. Řešíme civilizovaně přes školní psycholožku, vcelku bez výsledku.

Dnes byla 2B a 5C na společném výletě. Kája zase inkasoval, Jára dělal, že tam vůbec není, aby neměl problémy, Erik se vytočil a agresivnímu páťákovi dal do čelisti.

Kája to dramaticky popisoval, jak se kolem nich začal stahovat kruh kluků v očekávání zážitku a ten ošklivák na Erika řval: "Víš ty, kdo já jsem?"

"Tlustej nevychovanej bůček."

Morální a nejspíš hormonální převaha :-) zřejmě zabrala, vrátil se celý, hrdý a Kájou milovaný.

Bruce Lee Me

Je jaro, fosilních zdrojů ubývá, tak jezdíme ze školky na vlastní pohon. Ruda s koženou čepicí na kole, já s kočárem na bruslích. První puchýře, druhé půjčené brusle, svaly, kam se podíváš.

Teje

Měly jsme s Terezou takový holčičí vtípek. Na každém koncertu jsme si daly dvě piva na ex, obhlédly kapelu a určily jednoho, z kterým by bylo dobré počít (rozervaný intelektuání charismatik, většinou frontman), a jednoho, s kterým by bylo fajn pak vychovat (klidný a nezbytný, povětšinou basista).

Naposledy jsem si vzpomněla v úterý na Bártovi, ten první je arci jasný, ten druhý by byl klávesák. Chtěla jsem ti napsat smsku, ale pak jsem radši nechala mobil v kabelce a nechala se fascinovat. Od čtvrtka už nemám komu ji poslat.

Moje milá, tak jako to říkáme králíkům, než je Hospodář klepne; děkuju a v příštím levelu znovu a lépe.

Můžu se vdávat

Ta svíčková ze zajíce, co jsem si ho cestou z plesu ulovila do tomboly, byla luxusní a zas tak pracné to nebylo. Kupované knedlíky všichni velkoryse přehlédli.

Spokojeně.

Včelnice má střechu, truhlář Kája zabodoval. Pod ní stojí šest úlů. Vypadají spokojeně.

Pod střechou jsem natáhla houpací síť. Když svítí sluníčko, ležím v ní, aspoň chviličku. Taky vypadám spokojeně.

Prsa do větru

Prokrastinuju si a narážím na článek o povislých prsou. Normálně bych ho nejspíš přeskočila, ale míra únavy a otupělosti je tak veliká, že kliknu.

Autorka vypočítává nevýhody velkého poprsí, povoleného po kojení. Sugestivně líčí, jak se pod ním žena potí, do toho nastupují opruzeniny, kvasinková invaze, prostě hnus, velebnosti. 

Nabízí i řešení, různé podprsenky, podpěrky, vyvazování, téměř na konci i cvičení. A na úplném, opravdovém, tom happyendím konci, je řešení operativní, fik fik, jednou provždy je po problému, sebevědomá žena znovu okouzluje muže, získává nová pracovní místa, konečně zase ŽIJE!!!

A samozřejmě všude kolem jsou reklamy na firmy, které se úpravami zabývají.

To všechno mi přijde tak nějak normální a předvídatelné. Ovšem že ilustrační foto ukazuje poprsí, které vypadá némlich stejně jako MOJE POPRSÍ, tedy úplně normální poprsí ženy po dvou třech dětech, které vypadá nahé docela dobře a v poprsence umí vypadat i luxusně, to mě tedy dostalo.

Do včerejška jsem to nevěděla. Musela jsem být slepá, nebo co.  Potřebuji estetickou operaci.

Moře

Sedla jsem si s Vašíkem kousek od česen. Včely lítaly, některé jasně věděly, odkud a kam a s čím na nožičkách se hodlají vracet. Jiné se pomotávaly kolem úlu jako telátka, snažily si zapamatovat, kam se budou vracet, až taky jednou budou jasně vědět. Vlny včel sem, tam, sem tam.

Už sama jsem si lehla a koukala přímo nahoru. Bzííík, bzíííík, leteckej provoz jako druhdy v Jinonicích, když odklonili letadla na záložní koridor před Phu 5.

Proč asi tolik Čechů včelaří, že jo. Na co bychom asi tak koukali, když nemáme to moře.

Vyrazila jsem si s Vašíkem v kočáru zaběhat. Když je to jaro, tak trochu sportu, ne. Jenže mě po cestě vcucla ekozahrada. Karel včera dodělal včelám střechu, tak jen na chviličku, kouknout, jak jim sluší.

Z toho běhání nějak sešlo. Zato jsme strávili smysluplné dvě hodiny vleže na bříše před úly. Vloni touhle dobou jich tam bylo o polovic míň, mimino bylo v bříšku, v hlavě hokej jak tři psi.

Dneska byl taky hokej, i když na jiné téma, a jinak úplně stejně hezky.

Když jarní únava, tak pořádně

Že jsem při vaření guláše hodila umakart a vzbudila mě až charakteristická vůně připálené cibule, to mě ani nepřekvapilo.

Ale že jsem zubaři Václavovi usnula v křesle během endodontického výkonu, to už nás překvapilo oba.