Bratru před sedmi lety jsem tu psala, jak jsem se před zrcadlem chystala na rande s Rudovým otcem a zjistila, že mladistvý pel je ve psí. Lakovala jsem si děsivou skutečnost tím, že jej nahradil zralý ženský půvab a takové řečičky.
Bože, jak já tehdy byla pompézní a naivní a kdovíjaká cizí slova ještě. Sice mezi oním dnem a dneškem uplynula i periodka, kdy jsem pevně věřila, že je mi sedmnáct, nosila minišaty bez ramínek pod zadek a i jinak se nechovala jako dáma lehce po třicítce, ale zub času tiše hlodal.
Dneska taky koukám do zrcadla, mám ho v autě na stínítku, kde jsou ty doby, kdy na zhlížení se v zrcadle byl čas, a lup ho, kouká na mě nějaká paní. Jako pěkná docela, hezky upravená, ale kdeže je to děvče krev a mlíko. Jasně, že tehdy před sedmi roky tam ještě spousta mladistvého chmýří zbývalo. Zato dnes bylo i po dvou ibalginech a krému Dr Hauschka zjevné, že poslední rousky pelu odnesl Vašíček na tlustých stehýnkách a nahradila je neoddiskutovatelná dospělost.
Sladím si to tím, že konečně vedle mužů věku mého manžela a starších, kteří mě bavili už od takových dvaceti, vypadám docela na místě. (A jsem moc zvědavá, čím si to budu sladit za dalších sedm let.)