VČELY ZPRAVA I ZLEVA

O víkendu 10.-11.5. se v Ekozahradě Pod věží bude konat letní včelařská škola Pracovní společnosti nástavkových včelařů s lektory Tomášem Jašou (velký muž s truhlárnou) a Tomášem Plevanem (velký muž s varroamonitorovacím systémem)! Hostující lektor na hodinku zasvěcenou včelařským dřevinám je Jirka Junek, kdo ho nezažil, neví, co je láska ke kvetoucímu keři. Sraz v 8:45 v Křivenicích u čp. 58, obědváme v blízkých Počaplech (auto, spoluúčastník s autem nebo kolo nutností), večeříme tamtéž nebo na přání účastníků zařídím opékačku buřtů v Ekozahradě. Spí se ve velkém stanu v Ekozahradě nebo v malém, který si přivezete. Můžu zajistit hotel v Počaplech. Snídani mějte s sebou nebo ji na přání ráda zajistím. Cena je 1200Kč za víkendový kurz. Prosím, přihlašujte se na ekozahradapodvezi@seznam.cz, dotazy pište tamtéž nebo volejte na 731 586 945. Ještě máme kolem šesti-osmi volných míst, prosím, dejte vědět svým přátelům.

Přemýšlím, jak by se to dalo udělat, aby mě na týden někde zavřeli, nosili mi třikrát denně jídlo a jinak mi dali pokoj. Jsem za to ochotná měřit si ráno teplotu a dokonce i čurat do zkumavky.

Bylo někdy hůř? Život nabírá na plnosti.

Děti, bordel, televize

Po čtvrtroce těhotenských neschopností jsem se vrhla na zanedbaný dětský pokojíček, samozřejmě v nepřítomnosti obyvatel. Odstraňovala jsem především zbytky jejich přebujelé kreativity, papíry, barvy, smíchané stavebnice poskládané do neuvěřitelných výtvorů. Po několika hodinách práce to bylo všechno zpátky v těch správných krabicích, cikáňata dostala tašku vyřazených hraček, papír šel do kamen a plasty do kontejneru. Nahlas jsem si u toho ulevovala, jací jsou speciálně ti moji kluci neskuteční bordeláři a proč nemůžu mít normální (?)pořádkumilovné chlapečky... Do toho telefon a volá znechucená kámoška, že je hnusně a nemůže vzít děti ven. Nechce, aby se celý den dívaly na televizi, ale když ji vypne, děti neklidně posedávají po gauči a nejdou si hrát, protože nevědí na co. V duchu jsme své netelevizní malé tvořílky rehabilitovala, pochlubila se, že teda MOJE děti se dokáží zabavit, i když venku prší, a cítila se parádně namachrovaně. A protože každé machrování něco stojí, odpoledne mi nudící se Erik sebral mobil a HODINU na něm pařil snejka. Korunu tomu nasadil Ruda, který sice není zvyklý vysedávat u obrazovky, zato se však pohodlně opřel o lokty u kuchyňské linky a nekecám TŘICET PĚT MINUT tiše zálibně hleděl na čerstvý bochník sekané.

Muži, včely, akáty

Jako jediná zástupkyně Ekozahrady Pod věží jsem se minulou sobotu účastnila praktického kurzu Jirky Junka v roubování akátů. Proč se takové trnovníky akáty roubují? Inu, ony ty milé stromy kvetou a medují jen krátce a to ještě ne každý rok, tak na ně přemýšlivý včelař zkusil naroubovat trnovník Holdtův, který kvete tři měsíce v kuse, nakvétá postupně a včely se jím trvale těší. Čtyři muži okolo padesátky, já a Rudík jsme se chopili ostrých nožů, Yaw nás krátce poučil, jak z nich udělat ještě ostřejší (brusná pasta na vojenský řemen, koho by to zajímalo) a pak jsme na vrbových větvích trénovali rovný řez. Padlo pár kapek krve, než jsme dokonale zvládli techniku, a pak se vyrazilo do terénu roubovat na živé podnože. Na akátu to jde daleko líp než na pružné vrbě, ale uříznout podnož tak, aby dokonale lícovala s roubem, je i tak oříšek. Občas to doadlo tak, že jeden účastník měl roub, který skvěle ladil s podnoží druhého účastníka, tak jsme vesele měnili, podávali si rouby, gumičky, štěpařský vosk, lahev s vodou. Nejkrásnější na celé akci bylo sledovat, jak postupně nabýváme na kompetenci a jak se z toho i staří včelařští matadoři mladistvě radují. Dílo jsme završili opečením buřtů a vedením spousty moudrých řečí o včelách, dětech a ostrých nožích, o životě a toleranci. Díky, chlapi.

Chutě

Tohle těhotenství je na chutě strašné. Vždycky dostanu na něco chuť, tak si dopřeju a pořídím si to a nakonec mi to stejně nechutná. Zhubla jsem kilo a vůbec jsem z toho příjmu potravy taková otrávená. Do té doby, než za vraty zahlaholil Tuček, že mi přivezl ty kozy. Krůtí prsa z biofarmy, tedy, abychom byli přesní. Já jsem se iracionálně rozzářila jak měsíček na hnoji a nejen proto, že mám Tučka ráda. Zářila jsem na ta prsa. Hodila jsem je na stůl s jasným záměrem nakrájet nudličky na čínu a řízky na závitky. Kousíček jsem ochutnala, věděla jsem, že syrové v těhu nesmím a že bych jako fakt neměla, jenže se tomu prostě nedalo čelit a najednou ve mě bylo dvacet jemně osolených deka jako nic. Ze zbytku jsem udělala rodině tu čínu. Na řízky mělo dojít v neděli. Nakonec z nich bylo kari se spoustou zeleniny a lehkým nádechem masové chuti, protože jsem je děsně nenápadně vytahovala z ledničky a ořezávala jim okraje. Od té doby tu po nich fňukám a vyhlížím Tučka s další dodávkou.

Stopem

Hospodář si stopnul nějakého pána, aby byl rychleji na vlaku. Pán mu povídá, že budete se pane divit, ale já jedu pást husy. Hospodář odvětil, že se vůbec nediví, že on taky doma pásává. A pán povídá, že je elektrikář a že hodně pracuje v halách, kde se chová drobné zvířectvo. A že je to hnus. Že prý ta zvířátka vykrmují tak a takovými věcmi, že se nemůžou ani hýbat a když je přijdou okusovat krysy, že jenom sedí, pípaj, poulí očka a nemůžou nic. Tak že si koupil kus zahrady a maso si zajišťuje sám. Pěkný.