čtvrtek 24. dubna 2008

Pro Vás, co si nekupujete Horydoly

Řekni, kde ty mosty jsou...

A to vám právě neřeknu. Vím totiž, že slaňovat z mostů dolů se nemá. Lézt po nich nahoru také ne. Most totiž není přírodní úkaz, je to lidský výtvor a jako takový i někomu patří.

Takže si představte naprosto anonymní most kdesi na jihu České republiky, jak se ve svitu měsíce tiše vypíná nad údolím, z nedaleké obce občas vítr přivane duc-ducání z místní diskotéky a sem tam taky vytí nějakého psího melancholika. K tomu mostu v sobotu kolem jedenácté večer klopýtám já, slušně vychovaná holka něco před třicítkou, protože chci ukázat tomu chlapíkovi, co mě sem vytáhl, že ani mámy od dětí nejsou žádná ořezávátka. Program je jasný – slanit, a pěkně rovnou z nejvyššího oblouku nad potokem, žádné opírání nohama o pilíře.

Celý ten podnik se mi od začátku moc nezdál. Jednak jsem byla odmalička slušňačka a ty přece po cizím majetku nešplhají, druhak se v noci bojím i nevinnějších zvuků, než je to příšerné vytí. Pak se taky bojím chodit po kolejích. Co kdyby sem zabloudilo třeba TGV a tiše a bleskurychle mě sejmulo? Doma na mě čeká kojenec, copak by si pomyslel, kdyby tak záhy skončil na kašičkách od hodné babičky, která se trochu podivovala, že se „na procházku“ vydáváme v takovou hodinu... A ze všeho nejvíc se bojím, že až se z toho mostu nahnu, spadnou mi brýle a budu nahraná, potůček je odnese a já budu bez dioptrické pomůcky i bez kapitálu do ní vloženého.

Optimismus mě opouštěl s každým krokem, nepomohly ani fialky, které voněly všude kolem trati. Stejně na ně nebylo vidět a chlapík se netvářil, že by se chystal vrhnout do trávy a natrhat mi kytičku. Místo toho cinkal karabinami a důležitě rozprávěl o tom, že horní části pilířů jsem mnohem víc vystavené erozi než ty dolní a proto se taky víc drolí. Udělal štand a pak zmizel ve tmě pod mostem. Nahýbala jsem se za ponurým světýlkem klesající čelovky, křečovitě si držela brýle za ušima a pohrávala si s myšlenkou na útěk. Byl rychlejší, za okamžik už stál zase na mostě vedle mě a kontroloval mi zapínání sedáku.

Nejhorší bylo první odsednutí. Pak už to, překvapivě, byla nádhera. Mohutné pilíře mostu mě konejšily v náručí a že na to měly dost času, protože tlusté lano sotva prolézalo osmou, pád nehrozil snad ani v případě, že bych pustila pravou ruku. Navíc mě chlapík poučil, že to rozhodně udělat nesmím. Pouhým pohybem hlavy s čelovkou jsem odhalovala nové malebně vystouplé kameny, které se třpytily jak porostlé jinovatkou, stavělo se totiž z místních zdrojů a zdejší sedimenty jsou samá slída. Dlouho jsem se jen tak houpala a kochala se krásou, jakou lidi a příroda dokáží společně vytvořit.

Nedělní ráno nás zastihlo opět pod oblouky. Tentokrát se všemi cinglátky natěšené zdolat je tentokrát v opačném směru. První letošní lezení venku. Příjemně teplý jarní den, chyty braly, až kousaly do prstů a dlaní, čumilů poskrovnu. Po třech hodinách intenzivního lezení nás hlad donutil posbírat materiál a s batohy na zádech se vydat na poslední výstup až nahoru ke kolejím. Chlapík vylezl první, zaštandoval na hraně mostu o pražec a dobíral. Protože mi poslední cesta trvala věčnost, zvládl přitom k smrti vyděsit dva mašinfíry projíždějících vlaků. Pár metrů před zábradlím jsem zabrala za krásný ostrý chyt - a on mi, potvůrka, zůstal v ruce. Nepříliš dlouho, vzápětí letěl dolů i se mnou. Já jen, co dovolilo dobrané lano, zrádná hornina dopadla hůř. Že by ta eroze?

O pár desítek minut později už jsme se cpali u babiččina stolu masíčkem a spokojeně odfukovali, jak nám ta procházka dala zabrat. Když jsem odpoledne už zase coby slušná maminka projížděla pod pilíři s kočárkem, šťastně jsem se culila tomu, že se s tím mostem zdaleka nevidíme poprvé. Snad ani naposledy.

úterý 22. dubna 2008

To dítě fakt asi mluví

Erýsek mi seděl na klíně a já povídám: "Jdeme se koupat." Zajásal: "KOUPÁÁÁ!" Seskočil a šupajdil k vaně.

pondělí 21. dubna 2008

Na prvním konci

Erýsek poprvé v životě přespal zcela bez maminky. Babička s dědečkem do fyzického zničení dítěte zapojili všechna zvířátka, co jich na zahradě je, takže večer usnul a po mamince ani nevzdechl. Slovní zásoba obohacena o "kokoko", "koky" a "pe(neurčitá konsonanta na konci)". Maminka s chlapíkem zalezli po Kapucínských skalách, po dlouhé době chrupali pod širákem a poprvé spolu a bez Erýska. Maminka si poprvé vytáhla a odjistila cestu venku. Sice byla tak lehoučká, že by se na ní nemusela bát ani free, ale první vlaštovka to je.

Na kole

Bridgovi mají dvě děti, několik kol, sedačku na kolo a vozík Azub. Taky krásnou záhradu. Když jsme se jí sdostatek naobdivovali, vyvezli jsme děti do lesa. Erýsek se v autosedačce natřásal, ťukal si na helmičku, vedl řeči, chlapík ho vozil po lesních necestách a vládla všeobecná spokojenost. Dvakrát jsme podjeli přemostění hlavního vlakového tahu na východ, takže se Erýsek krásně naučil říkat "lak". Zaznamenali jsme rovněž první pokusy o vstup do louže a záchvaty vzteku poté, co mu to nebylo umožněno. Erýs zdraví Boříka, hehe.
Zmiňované Bridgovic děti jsou velmi klidné, nekřičí, nevztekají se, nelezou, kam nemají. Erýsek takový není. Nepředpokládám, že někdy bude, po kom asi.

čtvrtek 17. dubna 2008

Tak to je ten most


úterý 15. dubna 2008

Veliký krásný svět tam u našich nohou

Byla jsem na večeři v Praze. V centru Prahy. Pochopitelně bez synka, jen s chlapíkem. Viděla jsem neóny, jela večerní tramvají, usedla u zapálené svíčky k jídlu, které jsem nevařila. Vybrala jsem z vinného lístku a nesekla se. A měla jsem na sobě sukni!!!

http://www.lehkahlava.cz/

Vánoční

Ráno jsem usoudila, že od Vánoc už uběhlo dost času a Erýsovi se všechny nové hračky ohrály. Nabídla jsem mu tedy vánoční dárek od tety Jolmy - soupravu bicích hudebních nástrojů. Byl nadšen, sice po chvíli protrhl buben, ale do té doby jsme do nástrojů mlátili střídavě všichni a chvíli i všichni tři dohromady a za zpěvu koled jsme se měli rádi.

pondělí 14. dubna 2008

Na chýnovském železničním mostě...

... neroste rozmarýna, rostou fialky. I ty bílé. Voní stejně jako ty fialové. Nejdřív jsme je jenom cítili, protože jsme tam šli v noci, přivázali jsme se o pražec a slaňovali dolů. Ve světle čelovky a měsíce byl starý kamenný most o bezpočtu oblouků tajemný, takový jako černobílý a strašně krásný. Druhý den jsme tam šli znovu, to už jsme viděli fialky a spočítali oblouky (9) a ještě si po něm zalezli. Poprvé v životě mi zůstal v ruce chyt, fuj. Potřetí jsem se kochala, když jsem pod ním projížděla se spícím Erýsem v kočárku. Fakt dobrý most.

středa 9. dubna 2008

Já pracuji!

Musím se popyšnit, že od květnového čísla máte možnost dočítat se o batolecí tématice z mého pera i v časopisu Betynka, www.betynkai.cz . To je o miminkách, ne o lezení, kdyby to z titulky nebylo jasné.

úterý 8. dubna 2008

Jak nás vždycky někdo zachrání

Dnes například Erýska před maminkou. Maminka se v pekelné náladě už probudila. Ranní rodinná rutina ji nevylepšila. Ani nové hodiny přibité na zeď v ložnici. Ani megasnídaně zakončená pytlíkem čokoládových croisantů. Natož pak půlhodinová zácpa na Radlické, jízda v jednosměrce a čtvrthodinové hledání parkovacího místa na Smíchově. Pak to vypadalo, že se to zlepší, vytáhla si tři šestky v příjemné dámské společnosti, z toho jednu, na niž je hrdá. S ospalým Erýskem podnikla cestu zpátky a těšila se, jak doma po obědě společně usnou. Ouha, usnul už v kočárku cestou do auta. Při přesazování do autosedačky řev. Řval celou cestu do Jinonic, usnul tři minuty před domem. Při vyndavání z autosedačky se probudil - řev. Jakékoli pokusy ho uspat v postýlce, v kočárku, v náručí, u prsa- řev, řev, řev. Když už zvažovala, zda ho hodit do vany nebo hůř, zazvonil zvonek a přišla hodná sestřenka L. Kamsi ho odvezla. Sešli jsme se až na hřišti, kde si hrál s novými bábovičkami od sestřenky L. Já hostovala a jezdila na jednokolce, většinu výchovy obstarávala sestřenka L. Chvála sestřence L!

neděle 6. dubna 2008

Večeřím fazole/ Čtenáři



Dvanáct spících kulogramů/ Veselo



Do kopce

Na Cibulku chodíme většinou lézt s rodinou K, neb mají o rok staršího R a dvě odrážedla. Kluci se odrážejí, dva dospělci lezou, jeden je honí, aby se neodrazili někam, kde by se nám těžko hledali. Výkonnost rodiny K ale poslední dobou rapidně vzrostla a neustále se derou do kopce. Rozuměj do převisu. Normálně by mě to ani nenapadlo, ale když už je tam to lano natažené, tak se pokaždé trapně pokusím o tu červenou vpravo od vchodu, několikrát si odsednu, v půlce spadnu a jdu dolů. A tak stále dokola. Včera jsem si třikrát odsedla a dolezla ji!!! Erýsek měl také úspěšný den, vylezl po žebříku. Dobíhala jsem ho, když byl na čtvrté šprušli. Nespadl a vítězně se chechtal.

sobota 5. dubna 2008

Ovoce

Dnes jsem v Jinonicích pozorovala kvetoucí třešně a coby starý pragmatik jsem se nezasnila o polibku pod rozkvetlou větévkou, ale zkoumala jsem, které plůtky jsou dostatečně lezitelné i bez speciálního obutí.
Pročež prosím majitele ovocných hojně plodivých stromů jakéhokoli druhu, aby se mi ozývali s milým pozváním, až bude ovoce v konzumní zralosti. Odměnou jim budiž, že přijedeme dva, možná i tři sympatičtí mladí lidé, a vezmeme si košíček.

Bukovinka

Cífka popsala náš pobyt na webusu výstižně, povím vám tedy o cestě. Cesta do Bukovinky je dlouhá, obzvlášť když se člověk zastaví v Kladrubech u chlapíka "na rychlou pusu" a hodinu se zapovídá, obzvlášť když se ztratí na objížďce a nemůže najít dálnici, obzvlášť, když i v dědově bezpečném vozu dodržuje maximální povolenou rychlost (a v levém pruhu pořád bzíííík, bzíííík, bzíííík, a ti co nejvíc bzíííkají, mají skoro vždycky xenonová světla, to asi nebude náhoda, co?). Obzvlášť, když v závěrečném úseku Račice - Bukovinka přecházejí zamilované a reflektory zblblé žáby mezi dvěma rybníky a člověk aby mezi nimi slalomil, neboť jsou to taky tvorové boží a kdo by to vozil na pneumatikách.
Cesta zpátky byla rychlejší, byla skoro celá za světla a pusa v Kladrubech se nekonala, protože bych za ní musela až do Vlašimi a mně 256km na jeden večer úplně stačí.

Fotky viz Webus Pilatus, žáby nemám, nefotila jsem je.