Nejlépe placený člen naší rodiny...

... je Ruda. Dvakrát týdně za ním přibíhá zpocený hubený pán neurčitého věku a Ruda s ním odchází ven. Tři hodiny se pánovi intenzivně věnuje a bere si za to 666 na hodinu. A tenhle skvělej kšeft jsem mu dohodila já, abyste věděli!

Jak jsem nevolala na linku důvěry

Nějak mě ten prodloužený víkend vyčerpává. Nic moc nejím, hojně vyměšuji a Ruda přesto nepotřebuje méně mléka ani není milosrdně dočasně lehčí. Motá se mi hlava, na procházky chodím, jen když si to dorost vypláče. Oba tatínkové odjeli na dlouho plánované akce. Zajímavé je, že vztek mám jen na toho druhého.

Do večera ještě nepředstavitelných šest hodin. Erýs řve, že nepůjde spinkat. Jak tak na něj koukám, skutečně by měl jít. Volám Kaťasové, obvykle mě vzpruží. Nebere to, je na svatbě. Vzpružit ale potřebuju, komu bych tak zavolala? Googlím pražské číslo na linku důvěry, vyťukám první tři dvojky - a pak mi to přijde nějak trapné, tak přemítám nad mobilem, váhám...

Erýs usnul. Ruda žužlá jabko. Vystrkám stůl na balkon a šudlám ho smirkovým papírem, za celý den konečně smysluplná práce. Ten Svěrák nebyl blbej.

Odvozování příslovcí

Vaříme kaši.

E: "Maminko, já míchám vesele!"
M: "Jasně, jsi přece Veselý."
E: "Maminko, ty mícháš kloubově!"

Viry

Stav, v kterém se s kluky nacházíme, my připomenul hory s brněnskými mediky kdysi dávno za bezdětna, dokonce ještě i za chronického nezadana. Skoro celá výprava jsme místo lyžování běhali na malé tmavé záchodky a neviděli z prekérní situace cesty ven.

Medici se nemohli shodnout, zda jsou naše potíže bakteriálního nebo virového původu. Řešení bylo nasnadě: zatímco bakterie by na otravu alkoholem reagovat měly, viry nikoli. Přistoupili jsme tedy k experimentu a neskutečně se opili rumem. Bohužel, ráno jsme museli konstatovat, že infekt je virový, a ještě nás tížila příšerná kocovina.

(Viry zaútočily i v těchto dnech, nemá tedy cenu pouštět se do nejistých pokusů. I když si občas říkám, že by mi ta kocovina za to snad i stála.)

Erýsek zle zkoušený chorobou...

... zřejmě nahlédl tíhu reflektovaného bytí: "Maminko, já mám rád, když spím."

Úplně ho chápu.

Jak jsme jeli na svatbu

Sestřenka Lucie se dnes vdala. Gratulujeme! Těšili jsme se na svatbu, obzvlášť Erýsek byl silně namotivovaný na knedlíčkovou polévku. Sbalila jsem gala pro mne i malé svatebčánky a v předvečer kýžené události odjela k našim, je to od nich blíž.

V přednoc se oba svatebčánci poblili jak amina. Rudýsek tím, zdá se, skončil, Erýs v tom bohatýrsky pokračuje. Tak jsme se zase vrátili domů do Phy a já chtěla spáchat aspoň tu knedlíčkovku, aby nebyl smutný. (Pokud jste teď maně pomysleli na suchý rohlík a hořký čaj, vězte, že je to vcelku šumák. Neudrží ani knedlíčkovku, ani hořký čaj, tak jsem mu ji uvařila aspoň pro radost... a taky pro sebe.) Neměla jsem zavářku ani játra, ale kamarád nezklamal a dovezl výtečnou a přes kořeny až z Jílového z masny.

Maminka mi pak popsala do telefonu, jak to nevěstě slušelo, jaký upekla skvělý dort, a tak tu nad zbytkem štrůdlu sním o svatebních kremrolích a těším se na fotky.

Vargoš hláškař

Sedím takhle dneska s dobrým kamarádem (vždycky poznám v nouzi) nad čerstvě uvařenou knedlíčkovou polévkou a štrůdlem a řešíme lehkým tónem vztahy. Ptá se, co je probůh zase špatného na posledním nápadníkovi. Povídám, je fajn, Tome, ale nechodivej, s tím bych za rok měla osmdesát kilo. Vargoš mě chápe, sám taky hledá spíš chodivou slečnu. Pak ale trochu zavrtí hlavou a dodá něco o tom, že zase aby ten pan budoucí nebyl chodivej až moc, známe to už, aby ti zase neušel...

PS: Výše zmíněné občerstvění jsem vlastnoručně spáchala sama, no chápete někdo, proč ucházejí? ;-)

Den jako stvořený...

... pro požár. Upálila jsem pánev. Ta už to nerozchodí.

Máte chřipku? Pořiďte si dítě.

Ještě včera v poledne to bylo naprosto jasné. Lezla na mě chřipka a vše nasvědčovalo tomu, že mě dostane.

Když se Rudýsek vyspinkal po obědě, měl z čistého nebe horečku jak hrom. Zorganizovala jsem evakuaci Erýska, maroda šoupla na tělo do nosítka, půjčila si pořádný teploměr od zde již zmiňované sousedky a v noci octovými ponožtičkami a tulením na neumyté tělo srážela těch 39,2 na teplotu stále ještě bojovnou, ale méně strašící febrilními křečemi. (Já to tedy nikdy neviděla, ale bojím se to uvidět.)

Ráno s marůdkem na zádech vařím čaj a koukám, že nemám žádnou chřipku. Nechala to asi na jindy, hodná holka.

Doma

Teda u babičky a dědy. Erýs sbíral jablka a ořechy, máma dolovala z ostropestřce semínka, Ruda chrněl pod jabloní a bylo krásně. O to krásněji, že jsem za bílého dne naspala neuvěřitelných pět hodin. Tohle zopakujeme.

PS: Tak opakovat už to nebudu. Tělo navyklé na svých pět hodin denně se považovalo za vyspané a v noci nechápalo, co po něm chci. Děti klidně oddechovaly a já měla v posteli spoustu času na to, abych nerušeně vymýšlela vzor naší budoucí mozaiky na balkoně.

Moje nádherné děti v podzimní akci :-)

http://www.flickr.com/photos/cifka/sets/72157622298036453/show/

Kontrabasista...

...a Ruda spadlý do gauče.

Taký nádherný deň

Neuvěřitelný den máme za sebou. Erýsek se choval celý den jako vzorný syn, bratr, jezdec na odrážedle a lezec. Od hřiště v Srbsku jsme vyrazili na skály s Rudou v staronovém nosítku na zádech, s Erýsem na motorce, lezecími cajky a hromadou jídla v kočárku. Erýs rozesmíval Rudíka, ten se chechtal, div že dudlík nelítal až do Berounky. Přátelsky jsme pohovořili s krásnou starší paní z domečku, jaké jsou na venkově obvykle k vidění, jen když se do nich přestěhují konvertovaní Pražáci, tolik rurálu pohromadě real real venkovský domek nemívá.

Na skalách výtečná společnost (ve výtečné formě, hehe, Kuzmo) a pod nimi si celý den bez velkých excesů hráli Erýs s Barunkou (stále se drží na postu nejkrásnějšího dítěte, jaké jsem kdy viděla). K večeru už jsem si skepticky říkala, kdy se to pokazí a unavený Erýs začne hysterčit. Převezl mě, vzorně dojel až k autu (a že je to štreka), po cestě domů znavenou řidičku udržoval ve střehu zvídavými otázkami ohledně textu písně Chytil táta sojku, pomohl vykoupat Rudýse a teď oba sladce spí.

Někde u Blážiny stěny jsem si říkala, že jsem nejšťastnější ženská pod sluncem.

Opustil nás...

... foťák. Erýskovi ke cti budiž řečeno, že v tom neměl prsty. Prý chip a prý je to normální. No nevím, po necelých třech letech, tátův prastarý z dob mládí fotí pořád.

Takže nás navštěvujte, foťte a posílejte soubory, ať jednou víme, jak jsme rostli. A ať je co dávat na mikrouše.

Bratrská

Malej Erik je u velkýho. Telefon, velkej Erik: "Dostal jsem jasný rozkaz ti zavolat, předávám."

M: "Ahoj, lásko!"
E: "Ahoj, mami. KDE JE RUDA???"

Dýně

Teja zasadila dýni hokkaidó. Vyrostla jí veliká převeliká a sklizeň zvládla bez pomoci vnučky, pejska, kočičky, myšky.

Dostali jsme reprezentativní vzorek. Proběhla obligátní dýňová polévka a pak už jsem nevěděla, co s ní. Na oblíbených www.ekozahrady.com jsem se dočetla, že nakrájet na tenké plátky, upéct jako čipsy a namáčet do (u nás ořechového) oleje se sójovkou (u nás Tamari). Během 40ti minut jsem otočila tři plechy a dýně byla pryč.

V Rozmarýně jsme pořídili další a Rudík ji dnes testnul vařenou. Šklebil se, ale pozřel půl misky. Já jsem si zatím ucmudila v troubě své "brambůrky" a nešklebila se ani trochu. Pak Ruda hmátnul po pečeném plátku a začaly se dít věci. Bryndák měl ještě na krku, ale i tak byl za chvíli oranžovej jak Ukrajina. Kupodivu, jen on, protože TOHLE neprskal.

Příště peču pro tři.

Pakty s ideovým nepřítelem

Krize dolehla i na naši patchworkovou rodinu a tak jsem kývla na spolupráci s farmaceutickými ďábly. V podstatě to spočívá v tom, že na lékařských serverech vyhledávám studie, které by potvrzovaly, že v těhotenství je dobré brát doplňky stravy, úžasné vitamíny a minerály, bez kterých dobře živené Evropanky dítě jistě nedonosí a neporodí.

To byste se divili/y, jak je takových studií málo. Naopak studie potvrzující, že mulťáky v těhotenství nejsou ani hovno, ani fík - to jest nepomohou ani neublíží, těch nacházím mnoho. Pak tady máme menší množství vědců, kteří došli k revolučnímu názoru, že to dokonce škodí, neb děcka jsou převyživená už v bříšku a kdo to má rodit.

A tak se v klidu domova, když moji miláčci (narostlí na dědově zvěřině a babiččině zelenině) spí, podílím na balamucení další generace matek.

O jídle a genech

Babička mi poslala dva obrovské ostružinové koláče a misku ostružinových knedlíků. Táta k tomu přidal roštěnou. Je toho hodně a je to dobré, Ruda z mateřského másla jistě ani nadále hubnout nebude.

Při té příležitosti jsem babičce s díky zavolala a nechala si vyprávět, jak byl strejda tlusté dítě. Prý na sebe s tátou ve vaně špulili pupky a strýček s přehledem vyhrával. Byl mu rok a tátovi šest (je fakt, že tehdy byly šestileté děti vyběhané a šlachovité). Teď je vysoký, vousatý a štíhlý. Třeba má Rudík zrovna tenhle gen a všechny nás překvapí, jak takové liliputky, jako jsem já a chlapík, mohly počít takového mužského.

Vlídno...

... u nás zavládne kolem půl osmé. To přestávám vychovávat, naházím oba do vany a oni na sebe cákají a culí se jak měsíčkové na hnoji. Pak chvíli Ruda nadává, než ho obalím do nočního úborku a než vytáhnu Erýska z vany, abych totéž provedla i s ním. Nad Knihou pro děti od dvou do pěti už je jen líp a líp, čtu básničky, Erýsek doříkává poslední slovo každého verše, Rudýs po něm hrabe ručičkama, Erýs si ho bere do postýlky a tam se skutečně mazlí a pusinkují a smějí. Já je žeru.

Pohyb

Rudýsek dělá letadlo. To dělají miminka, když posilují zádové svalstvo, aby mohli BRZY lézt. Zvednou ručky i nožky do vzduchu a země se dotýkají jen bříškem. Erýsek si tuhle lehl před něj, učinil totéž a volal mě, ať se jdu podívat na ten dvouplošník.

Taky dnes Rudík nadzvihl bříško do vzduchu. Na pár vteřin a milimetrů, ale vzhledem k tomu, že zdvihnout jeho teřich dá zabrat i mně, to považuji za pozoruhodný výkon. Asi ho studila ta tráva, na které nuceně spočíval, když jsem šla s jeho bráchou čůrat.

První kapitola

Až budu jednou hodně ke stáru spisovat příběh svého pohnutého života, vezmu to pohledem sousedky J, čistě proto, aby to bylo formálně zajímavější.

Kapitola první:

Motto: Když Pán rozdával emoční inteligenci, J si právě podruhé stoupala do fronty na smysl pro zodpovědnost.

Nedělní poledne, zdravě se stravující J dává na stůl špenát, manžel poslušně krmí synka lžičkou, starší dcera, už celkem kompenzovaná poté, co ji odsunuli na druhou kolej po bratrově narození, si v pokojíčku hraje na slevy, vystřihuje si je z etiket od Dobré vody, jablko se drží blizoučko pod rodnou korunou.

Svobodná matka odnaproti se vrátila z procházky, má dva kluky a ten starší na schodech skoro vždycky ječí. J se už ze zvyku nalepí na kukátko a zkontroluje její doprovod. Ženská. Včera to byl chlap, menší, pihatej, to asi taky nebyl brácha. Dveře zaklapnou a po chvíli se intenzita jekotu zvyšuje nad obvyklou provozní míru. A nepřestává. Odemyká na chodbu a manžel překvapeně vzhlédne od misky s biostravou. Jdu k sousedům, odpoví na nevyslovenou otázku a je pryč.

Zazvoní a vykouzlí na tváři úsměv sousedské solidarity. Otevře ta cizí ženská, sousedka a řvoun jsou v koupelně. Všude plno vlasů a holicí strojek zapnutý na 6mm ještě vrčí. Kluk hystericky vzlyká: "Chci je nechat růůůst!" J zabere mimickými svaly ještě víc do šířky a nad obyčej vtipně ohlásí: "Ahoj, byla tu dnes za tebou sociálka!"

"To je blbej fór, sousedko," odtuší suše svobodná matka, která, zřejmě po probdělé noci u mladšího, vypadá o dost hůř než obvykle (J v jejím rádoby optimistickém vzhledu vysledovala jistý cyklus, ráno na procházku vychází s úsměvem na rtech a na děti vlídně ševelí. Na oběd se vleče jednak pokaždé v jinou hodinu, co je to za mámu, nemá žádnou zodpovědnost, chudery děti by měly mít nějaký režim, a navíc už staršímu jekot často oplácí). Dál se věnuje řvounovi a s J zjevně už nehodlá ztrácet čas. Ta druhá ženská se tváří, jako by tam J byla přebytečná.

Doma se dělí o dojmy s manželem. Jinak je to hodný kluk, poslušný a makavý, ale dneska s ní bůhví proč nesouhlasí. Co tam lezeš, prý. Po půlhodině se jí to rozleží, i ona je hodná holka, vezme do ruky dvě jakžtakž zachovalé hračky pro řvouna a znovu zvoní. "Nedotkla jsem se tě nějak?" "Ale ne, měla jsem jen plný ruce práce, jak je?, už zase ostentativně optimistická svobodná matka, asi si mezi tím stihla dát kafe, povídala tuhle, že už bez něj moc nefunguje. Kafe není zdravé, J jí to říkala. Vlastně je ta sousedka docela milá, ti chlapi dneska taky nemají žádnou zodpovědnost.

Asi by měl jít do školky

E: "Maminko, je Ruda v pořádku, nebolí ho něco?"
M: "Myslím, že je v pořádku."
E: "Ale on si to nemyslí, myslí si, že ho bolí prdy."

E: "Když jsme byli na dovolený, Rudásek řekl "Ráchel", že jo?"

Bloggeři na idnes

Znám jednoho bloggera z idnes. Znám ho tedy málo. Popravdě řečeno jsem s ním byla na randeti. Jednom. Zatím. Rande bylo fajn, měl milý úsměv a připomínal mi jednoho anglického saxofonistu, který se mi kdysi líbil. Byl velmi galantní, takový ten typ, co si všimne sám, co je zrovna třeba podat či nakrájet ( :-) ).

Tak mu občas zajdu na blog, který má desetkrát větší návštěvnost než ten můj, i když ten můj, no si budeme povídat, kamarádky, ten je prostě můj. Piplané dítě.

A jak si ti bloggeři mezi sebou fandí, tak tam měl odkaz na jinou grafomanku. A ta zase na jinou a u té se mi moc líbil článek, tak přikládám odkaz.

http://trampotova.blog.idnes.cz/c/74699/Vajickovy-pribehy.html#t2

A že jsem žena činu...

... nenechám to jen tak. Rudolf musí začít sportovat. Vrh koulí počká, až bude mít pevnější nožičky, zatím bude plavat.

Za dvě hodiny od rozhodnutí už jsem synáčka smáčela do 28 stupňů Celsia v bazéně na Radlické. Při prvním životním kontaktu s chladnou vodou po celém těle se zamrskal. Přitulila jsem ho a ponořila nás oba. Překvapivě se rozesmál. Čekala jsem, kdy ho to přejde, znudí, kdy začne klepat bradičkou, kdy zmodrají rtíky... nic z toho se nekonalo, sádlíčko ho hřálo, kdybych to nechala na něm, asi by se koupal ještě dnes, ještě dnes. Po půlhodině ve vodě, kdy fakt makal všemi svalíky, co jich na těle má, jsem ho preventivně vytáhla, nakojila, usnul jak špalek. Do konce předplacené doby zbývalo ještě 40 minut, tak jsem si taky zasportovala.

Lucia ho naučila, že cákání ručičkama je sranda. Děkujeme za to i za logistickou podporu.

13,5

Tušila jsem to už pár dní, ale bála jsem se ho zvážit. Ano, Rudolf váhově doběhl svého o dva roky staršího bratra. Fajn. A TO UŽ BY DO PRDELE STAČILO!!! Já už nemůžu a nechci!

Víš, Všemohoucí, já myslím, že už jsem si z toho odnesla všechno, co jsem měla - zocelilo mě to, bez cíleného tréninku udělám několik shybů (že já blbec si tohle kdysi přála, holt dávejte si bacha na své sny, mohly by se vám, mohly...), a teď tedy pokorně prosím, aby si ten roh hojnosti Rudových kilogramů dal na rok dva pauzičku.

Doufám v zásah...

... sociálního státu. Když už vlasti vychovávám tak obrovského občana, jistě nejpozději v úterý na dveře zaklepe sociální pracovnice, pochválí mě, jak mám pěkně umytá okna a slavnostně mi předá příspěvek od Městské části Praha 5 - svalovce určeného k poponášení Rudýse po bytě, schodech a k tahání z vany. Do toho pod balkonem zatroubí tlustý starosta Jančík s poukázkou na cyklus cvičení s nejlepší fyzioterapeutkou, co na Homolce našli.

To bude dobré, ne?

Mrkev podruhé

Podruhé v životě jsem poprvé podala vařenou mrkvičku. Diametrálně odlišná zkušenost. Prvorozený byl tehdy v šoku, bublal cosi o tom, abych mu ta cizí tělíska z úst okamžitě odstranila, když jsem s plnou miskou a lžicí odcházela, ulevilo se mu. Taky tu tenkrát byla Aiwa a fotila vám to.

Druhorozený chvíli bojoval s technikou polykání a poté co si ji osvojil, všechno snědl. Když jsem s prázdnou miskou a lžicí odcházela, nadával jak špaček. Aiwu zdravíme aspoň na dálku.

Co?

Erýsek má "proč období". Dlouho jsem si toho nevšimla, protože místo "proč" říká "co".

"Co ty sirény houkaj?" Vysvětlím první středu v měsíci, obecné ohrožení a jiné veselé. Znovu: "Co ty sirény houkaj?" Tatínek vysvětlí zhruba totéž, vygooglí sirénu, ukáže, slíbí procházku ke škole, kde jedna živá siréna sídlí. Znovu: "Co ty sirény houkaj?" Vydrželo mu to přes hodinu. Nepřijde mi, že by ho naše vysvětlovací snahy nějak dojímaly. Blbej není, tak asi ho baví se ptát.