pondělí 31. května 2010

Nešikovné maso musí pryč

Učím se kosit kosou a sekat srpem, taky jsem si opařila bříško horkou vodou na čaj, spadla z kolejí a odřela si holeň... Co se mi ale v té naší domácnosti stát nemůže, je úraz intelektuálů - o papír z kopírky už jsem se dlouho neřízla.

pátek 28. května 2010

Dnes mám důvod se slušně obléct...



... jdeme s Hospodářem k volbám. Sice je to jen přes ulici a v komisi sedí pan Trnka, který nás v montérkách důvěrně zná, ale jak psal třeba Bachtin, je prostě třeba odlišovat čas všední a čas slavnosti.

úterý 25. května 2010

Mám to, co jsem chtěla...

... a dělám jen to, co chci.

Dneska je absolutně šťastný den. Ruda pozdvihl mohutný trup a leze po kolínkách. Nejradši venku, co na tom, že je po dešti. Stojí mi zato, několikrát denně ho převlékat. Září blahem a já s ním.

Erýsek moudře promlouvá, dnes mi odrecitoval, jak se z řepky lisuje olej. Taky důvod k blaženému úsměvu.

Taky jsem lezla na písku, tři 8A, ze čtvrté jsem radši zbuchla.

S tím úsměvem je to poslední dobou vůbec nějaký divný. Pokud se zrovna netrápím vztahem s adoptivním synkem, culím se vlastně imrvére. To jsem takhle trvale asi ještě nezažila, většinou to mívám horydolyčernýles.

Taky mi dnes Hospodář navečeřel a uložil děti, zatímco já se účastnila nepřekonatelné hodiny a půl pilates. Zarezervovala jsem si i následující hodiny. Jela jsem autem, Stáňo a Marku, nebojte se o mě, já poprvé v životě dělám fakt jenom to, co chci. Těch ne, co jsem poslední dobou s klidnou myslí vypustila z pusy. Paráda.

pondělí 24. května 2010

Špagetky?



Tímto se omlouvám, že fotky neotáčím. Jsem neskutečně líná. Když se zpevníte v pase a pak se u počítačového stolku s vytaženou páteří do dálky s výdechem ukloníte vlevo, pěkně si zacvičíte. Nezapomeňte cvik provést i vpravo.

Modrook

Ježatec otočený bočně

Peroxidový blondýny - ty já žeru

O šikovném hodném vzpěrači

Ruda již několikrát chvilku lezl. Jakože na kolínkách. A taky si kleká a u plotu i stoupá. Tím chci říci, že má strašnou sílu, protože se uzvedne. Kupříkladu já ho jednou rukou neuzvednu, váží zhruba dvojnásobek toho, co by jakože tabulkově a tak vůbec normálně měl. Snažím si představit, jak by se mi lezlo po boubelatých kolenou, kdybych vážila 124 kilo.

A je strašně hodnej. Sedí na písku, hraje si a pozoruje cvrkot. Až je mi ho kolikrát líto.

Bordel

E. "Mamí, von mi to bere! BÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉ!"
K: "Hankó, von neřek prosím, to bylo moje!"
R: "Ham, ham, hamham, UÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ."
J: "Hankó, Ruda mi bere buchtu. Hele, Hanko, víš co mi Erik jednou udělal neslušnýho? Von mi jí snědl, Rudo, ty seš trouba, já tu s váma nebudu."
R: "Ham, ham, mááámóóóó, ham, ham.

M (rezignovaně): "Klucí, mějte se rádi, až my tu s tatínkem nebudeme, budete mít jen jeden druhýho."

(Pěkná blbost, co mě naučili jako malou, klucí přece budou mít nějaký fajn ženský.)

čtvrtek 20. května 2010

No soy un fulano con la lágrima fácil

... de esos que se quejan sólo por vicio...
( Joaquin Sabina)

...ale dneska už jsem odpoledne s novými dětmi obrečela. Nezvládám to. Vysvětluju, vysvětluju, opakuju klidným hlasem, opakuju nasraným hlasem, řvu.

A takových důvodů k radosti jsem si přivezla z výletu. Erýsek má konečně taky svůj psací stolek (důvod k hádkám), dětský pokoj nové záclony (důvod ke zklamání, autíčka jsem fakt nesehnala, a že jsem hledala dva měsíce), upekla jsem buchtu (dva důvody ke zklamání, nebyla to bábovka a byla ještě v troubě, když na ni děti měly chuť). Proč brát věci pozitivně, když se dá pořádně zaprudit, nakonec, že jo.

Objednala jsem se ke své alternativní psycholožce. Nějak to přece musí jít, když jsem tu jinak TAK šťastná.

pondělí 17. května 2010

O sportu, eleganci a ekologii

Zatoužila jsem po sportu. Nějakém holčičím. Jen holčičím, ne holčičím s dětmi. Vyhlédla jsem si zumbu v Mělníku u Rudy Kraje. Zavolala jsem si, měli volno až od příštího týdne, slečna mi navrhla jógu o hodinu později. Proč ne.

Hospodář přijel dřív z práce, aby převzal děti. O hodně dřív. V Mělníku jsem přece autem za deset minut. Pak povídá: "Pujč si mojí helmu."

"Na co helmu?"

"Bez helmy na kole nejezdi."

"Ale já NEJEDU na kole."

Zhrozil se. Když už namísto užitečné práce na rodinných pozemcích a čerstvém vzduchu hodlám trpět v tělocvičně, můj problém, ale matku planetu kvůli tomu ničit nebudu!

Vysvětlila jsem mu svou představu holčičího odpoledne. Věci na cvičení nacpu do kabelky. Namaluju se, učešu a vezmu si sukni. Sednu do autíčka a budu elegantně točit volantem. V Mělníku zaparkuju přímo před sportovním centrem, nenápadně ometu z kapoty slepičí hovno a projdu hrdě středem až k recepci. Střih (ono nezbytné cvičení), pak sprcha, řasenka, podpatečky a totéž v obráceném sledu.

"Hm," povídá Hospodá suše. "Když pojedeš na kole, budeš mít hodinu bez dětí navíc."

Zhodnotila jsem to a rozhodla se chovat ekologicky. Půjčil mi helmu.

čtvrtek 13. května 2010

O krizi macešství

Když jsem takhle navazovala vztah s pánem s dětmi, znamelo to pro mě zhruba toto: pán bude zřejmě kvalitní jedinec, když se dokáže postarat o své potomstvo i jinak než tradičně finančně. Děti samotné pro mě ale vlastně moc neexistovaly, brala jsem je jen jako vypověď o jejich otci. (Co mohly vypovídat moje dvě nemanželské děti o mně, ponechme pro tuto úvahu stranou.)

Nespletla jsem se. Otec je skvělý - jako rodič, jako doposud většinou klidný a tolerantní partner, jako organizátor chodu patchworkové ekologické domácnosti. V záchvatu prvního okouzlení jsem ochotná tvrdit, že je to moje lepší já, dělá to, o čem jsem do našeho setkání jen spřádala neukotvené plány.

Jenomže - ty děti existují. Žiju s nimi v jedné domácnosti (jejich domácnosti), a oni se mnou a s mými dvěma malými vetřelci, kteří se jim vrhají na hračky a nedodržují letitá pravidla. Navíc nejsou tak úplně nedotčení tím, že vlastní maminka, ehm, zrovna moc není. Deprivace jak sviňa, říká "náš malý psycholog" (rozuměj já ústy Hospodáře).

Nejdřív jsem je chtěla zahrnout láskou. Klasika. Pak mě začali (abych nebyla nespravedlivá, hlavně jeden) neskutečně vytáčet. Vím, že za to nemůžou, vím, že často by to spravila troška toho láskyplného přijetí, ale někdy už na ni nemám.

Když se takhle srazí Erýsek s Járou, a že se to děje denně 30x, kolikrát netuším, komu vlastně stranit. Erýs je pěknej prevít, co těží z toho, že umí nahlas ječet. A Jára je často vyloženě nedobrej (temhle výraz jsem v dětství nesnášela, snažím se ho tedy moc neventilovat nahlas...). Láká to, pomáhat mladšímu, i když je kolikrát provokatér. Láká to, pomáhat profesionálnímu chudinkovi, i když je o tři roky starší. Nevím si rady.

Jedna z mých nejbližších osob z první poloviny života je taky profesionální chudinka. Ctná a pracovitá, jen ten svět je tak zlý a vše hatí, vždycky je příležitost neradovat se. Co já se nasnažila, aby se začala smát. Zřejmě se v tomto životě s takovou povahou mám naučit dělat. Už jsem měla jednu takovou tchyni a teď se obávám, že je to tu zase v miniaturním a (domněle?) tvárném provedení.

středa 12. května 2010

Mezi ploty

Erýsek byl mezi ploty
na koncertě v blázinci.
Spousta lidí, pacienti
lékaři i cizinci.

Bílí, hnědí, Vietnamci
tančili tam o sto šest.
Ať už zdraví nebo choří
Bohnicím dělali čest.

pondělí 10. května 2010

Vášnivý zoolog po otčímovi

"Je jaro. Ale v létě bude víc šneků! A taky hodně housenek a slimáků. To je dobře. Aspoň bude co pozorovat. Budeme je chytat a pustit zase!"

Umírající prarodičky

E: "Že je babička Kujanová stará?"

M: "Je."

E: "Tak to brzy umře."

M (potlačuje zadostiučinění a spravedlivě doplňuje): "Erýsku, ale to všechny naše babičky, i Kloubová i Veselá."

E: "A co prabababička?"

M: "Ta asi umře první, je nejstarší."

E (konejšivě směrem na nepřítomnou prabababičku): "To se stává, že někdo umře první."

Je to hodný kluk a už ví, že není jen vítězů.

Jak jsem byla včera večer zamilovaná

Jako šťastná a spokojená a naplněná a v pilné práci, to jsem teď denně. Ale včera večer jsem byla tak zamilovaná, jak už se mi to s hodným mužem léta nestalo, většinou si tyhle emoce šetřívám na prevíty. To jsou ty holčičí paradoxy.

úterý 4. května 2010

O potírání depky

Často jsem tu upadala do deprese, hlavně v slunečných dnech, neb skály mám půlhodinu za barákem, ale drastický nedostatek tahačů.

V sobotu ráno jsem div neplakala, protože dlouho a několikrát domlouvaná akce Skály u Malešova zase padla, tentokrát pro hustý déšť. Na Kokořínsku ale ani kapka a bouldrové závody LK Mělník. Tak jsem nastoupila a seznámila se a užila si a děti si zalezly a Hospodář je vytlačil do kopce a pohlídal a já jsem šťastná jak blecha.

Jsou ti boulderisti ale divní patroni. Proč do všeho nalézají z lehu?