Žrouti

Jednu z mých dozrávajících dýní nejspíš načaly ostrými zoubky myši a slimáci se vděčně vrhli na otevřené rány. Zbyla ožraná polovička.

Když jsem na to přišla, pozdvihla jsem hlas do nebetyčných výšin a nevolila výrazivo. Sousedka vyběhla a ptá se: "Copak, cikánům už nestačí broskve?"

Což by se sice dalo pokládat za nechutný předsudek, ale ne tady. Chlapcům zřejmě přijeli příbuzní, dnes se po vesnici potloukali noví podezřelí pánové, s neskrývaným zájmem si prohlédli všechny zahrádky, postávali i u našeho pole. Fakt jsem zvědavá, jestli tam ráno ovce ještě budou.

Až k Makarske...

... jsme ambiciózně vyrazili novým autem. Ve Vlíněvsi (pro neznalé asi 5 km od domu) nás sejmul náklaďák a mimo jiné škody jsme byli bez zadních oken. Našeho servisáka ale nezaskočí nic. Promptně vyrobil nová ze starého sprchového koutu a jelo se dál. Jsme punkeři, fakt jsme.

Pět dnů s biology obého pohlaví stálo za to. Hlavně ty ženy, bílé, inteligentní ženy. Hospodář mě podpořil a vzorně vaříval snídani, když jsem se já sotva probírala z nočních diskuzí o šroubovici, Bohu a knihách.

Když už jsme v tom čtenářském deníku...

Zahrada k nakousnutí.
Permakultura podle Seppa Holzera.

Opět nakladatelství Alman.

Já prostě miluju silné muže v bagru s pořádnou vizí.

Anastasia

Váhám už druhý měsíc, jestli napsat nebo nenapsat. Že já taky. Že jsem to četla. Že mi to přijde příšerně napsaný, jestli to má bejt jakože literatura. Že mi to přijde neuvěřitelný, jestli to má být skutečnost. Já jsem rozumná žena s kritickým pohledem a diplomkou z teorie literatury!

Že nějaký ruský podnikatel potkal v tajze krásnou blonďatou poustevnici, která mu změnila pohled na svět, zapojila ho uskutečňování něčeho, co ho přesahuje. Že mu dala tisíc a jednu dobrých rad, které vypisuje mnoha dílech série Zvonící cedry Ruska. Klíčové slovo je rodový statek, prostor, kde se s láskou dotýkáme země pod našima nohama, hektar, z kterého se dá vcelku nezávisle žít, zažívat jiný luxus, než jaký světem vládne, aby nám ten svět nevládl.

Když Anastázie vypráví o uspokojení zahrádkářů, vidím, že je to dobré. Když vypráví o početí dítěte ne jako vedlejšího produktu potěšení, ale jako velkého tvoření dvou lidí, roztoužím se. Když mluví o křesťanech, židech, žrecích a spol, říkám si cosi o konspiračních teoriích. To je nějaká scifi nebo co?

Svět se začíná plnit lidmi, kteří to četli a přiznávají s k tomu s lehkostí. Já nikdy nebyla typ na zapojení se do jásajícího chorovodu, ale i pro mě někde tudy cesta vede. Tak si přečtěte, jestli tudy náhodou nevede i pro vás, slibuju, že se vám nebudu smát.

Tak, a konečně má mamka potvrzeno, že jsem jasný cíl pro všelijaké ty sekty. Říkala to odjakživa. :-)

Práči

Co pamatuju, Erýsek se vždycky pral rád. Provokuje velké i malé muže, aby se mohli pořádně zmydlit. A jak Ruda nenápadně přešel z kategorie ten malej, co jsme na něj hodný, do vyššího levelu brácha, co je s ním sranda, přestáváme mít doma chvilku klidu.

Nejdřív to bylo tak, že ho Erýsek trošku poškádlil a plačící Rudík se hned utekl ke mně. Pak se rozhodl využívat svých předností a vyvinul TAKTIKU. Je prostá, namíří těžiště na hlavu protivníka, zavalí ho a je po boji. Ruda však není mírumilovný samuraj, co by poté odešel ke své sklenici medu. Přišel tomu na chuť. Ať se Erýsek vzdává, jak chce, rozkošnicky se po něm povaluje, protahuje a má z přidušeného řevu kdesi pod sebou srandu. Kdo sel vítr, sklízí.

Bob

Obvykle mívám o svých dětech docela vysoké mínění. Když jsem ale ráno hleděla na Ruďáka, jak sedí pod stolem a snaží si nacpat do obou uší semena bobu, na chvíli jsem zapochybovala.

Kluci od lopaty

Strašně ráda odevzdávám děti a pracuju sama. Včera ale projekt "házení ovčího hnoje na nové dýňoviště" nějak nemohl počkat ani vteřinu, tak jsem odevzdaně vybavila Erýska s Ruďákem dětskými lopatami a připravila se na to, že se mi budou motat pod nohy, čímž se to trochu protáhne.

Když jsme ve třech plynule naložili třetí kolečko, teprve jsem si přiznala, že je opravdu načase můj vztah k pracujícím dětem změnit. Po osmém kolečku jsem vyhlásila svačinu a nedoufala, že někdo z nich fyzicky vydrží pokračování. Ruda mě převezl, slupl broskev a házel dál.

Princezna a mocní muži

Jela jsem v autě s dvěma velkými, fakt velikými muži. Bodří chlapi, každý něco přes metrák, zpocení po celém dni na poli. Přišla jsem si drobounká a štíhlá. Takhle by to asi mělo být, dobré na léčbu všelijakých mindráků.

Pumpkin vision

Pilně pracuju na své vizi. Dnes jsme s klukama F. navozili na pole 74 balíků slámy. Mám vlastní malý stoh, bože můj. To na tom zemědělství miluju, tu hojnost, hromady slámy, hromady dýní, (hromady slimáků), bedýnky s česnekem a řepou a cibulí. Prostě když se to neposere, je toho HODNĚ.

Štěstí, štěstí, zářivé hřejivé štěstí jak kráva!

Jsem šťastná, už vím, čím budu. Už jsem velká, budu selka. Mám odběratelku na hokkaida. Letošní podzim bude v znamení shánění organického materiálu, takže zbytečnou slámu, listí, seno a hnůj klidně vozte k nám. Já z toho nadělám dýňoviště, až vám půjde hlava kolem. A fazoloviště, takže lískové pruty nebo bambus jsou taky vítány.

(Doprkýnka, juchajdááá, tralaláááá, vono se to fakt povedlo, já fakt budu zemedělec!!! To je sen!!!)

Jak jsem prosila Vesmír

V Praze jsem často prosívala o dobrého muže. No, ono to mělo vývoj - nejdřív jsem chtěla chytrého. Pak outdoorového intelektuála. Pak konečně toho dobrého muže, co bude mít to svoje a nechá mi to moje. To poslední už se Vesmíru zřejmě zdálo rozumné, malinko jsem tomu pomohla na seznamce, a tak mi holt toho kýženého dal, co se do mě vešlo.

Včera už byla všechna práce hotová, Ruda už nakrmil ovce a ještě nebyl ospalý. Co s ním? Tak se projdeme po vsi a stavíme se u truhláře Káji na drsoně. Kája, jak už jsem tu psala, je skoro z rodiny, jednu dobu měl být dvojčatům otčímem, nakonec to nevyšlo, ale stejně ho máme rádi, navíc je to dobrý truhlář a udělá mi regál na marmelády. Dali jsme drsoně, Ruda kapičku nezdravého toniku, domluvili regál a na odchodu mě nějak napadlo zeptat se, jestli mu nepřebývají kartónové krabice. Přebývaly.

Ráno jsem z nich udělala základ nového mulčovaného záhonu, zasypala hnojem a vznesla k Vesmíru prosbu, aby mi poslal traktůrek slámy na přikrytí, aby mi ten dusík tak rychle neunikal. A jak se praví, že Alláh je velký, ale velblouda si radši přivaž, zase jsem tomu malinko pomohla mobilem a šla vařit marmeládu.

Ani sklenice jsem nevymyla a zuřivé zvonění, traktůrek slámy za dveřmi. Obdarovala jsem bratránka hasiče broskvemi pro ženu, poděkovala na etapy jemu i Alláhovi a vděčná, jak pěkně to na tom světě šlape, jsem to běžela zapsat na mikrouše.

Ej, bože!!!

Věším trička, kolem zpívají ptáci, motýli vlní vzduch, protože jsem si prozíravě zasadila komuli davidovu a tu oni můžou, v králíkárně to dupe, raduju se, že bude mladé maso, venkovská idyla a v Rudovi se hne srdce přeplněné radostí ze života a zařve na celé Křivenice: "Joj, devla! Devla!! Devla!!!"

Nejdřív mě to nepřekvapilo, jasně Rudo, já to cítím taky tak. Pak mi přijde zvláštní, že zrovna cikánsky. A jak ti ptáci a motýli ztichli a králíci v úleku zalehli do sena, zaslechla jsem z protějšího břehu projíždějící poslední vagony naložené auty ze škodovky, a došlo mi, že se Ruda jen naléhavě ptal svou hatmatilkou dvouletého obrazu léku calcarea carbonica, že jako KDE JE VLAK?

Nevadí, i k Bohu jednou jistě dojde, synek, je maličký.

Tvořivo

Poslední dobou mám takové pracovité, nejemné ruce. Nemyslím hrubé na dotek, spíš nepracují s jemnými tvary. (I když dnes jsem si hladila nahatého Rudíka, soustředěně civěl vedle Erýska na pohádku a ta křivka přechodu záda prdýlka byla nejsladší na světě).

A mně se jemných, něžných, mírně piplavých věcí zachtělo. Upletla jsem si věneček ze štírovníku a hvozdíků a půl dne jsem se s ním cítila nesmírně krásná. Pak si ho Erýsek nasadil na vojenskou čepici, potřeboval se maskovat, nepřítel číhal v lukách.

Sháním síto, takové to na sušení ořechů, mám s ním takový tvůrčí záměr. Nemáte, prosím? Pak bych si ráda vyrobila nějaké šperky, děkuju Janičce za odkazy a Valušce předem za slíbený zimní workshop. A toužím zpívat aspoň dvouhlasně. Jako tehdy s Cífkou a když se ještě někdo přidá, bude to sen.

Jak to říkala lektorka na Bobkově kurzu, co nechápala, že se lidé mohli kdy dobrovolně vzdát pečení chleba, kosení louky a vícehlasého zpěvu.

Já si teda už delší dobu myslím, že meditace není pro mne. Že ženy se přibližují Bohu láskou k svým Hospodářům, pečením chleba, zpěvem a takovými drobnými. A pláč štěstím nad harmonickým trojhlasem možná není vipassána, ale co už já s bystrou duší.