Sněhová kalamita. Odvážím děti krokem do školy a školky a těším se z toho, že zpátky je přiveze Hospodář, dnes končí brzy. V deset vyrážím zpátky, Hospodářovi chlapci mají rudé oteklé oči a paní učitelka se obává infekce. Po cestě domů po stopadesáté vyslechnu téma čert.
Já fakt nechápu, co tady v té oblasti pořád mají s tím strašením dětí, denně mi děti vycukaně svěřují, že čert loni měl ve vaku dětskou nohu, že paní učitelka ze starší třídy jim na chodbě říkala, že na ně pošle čerta k nám domů, nějaký debil (a byl to otec dítěte!) v šatně tvrdil Erýskovi, že ten výkop kolem hřiště je na metro pro čerty, aby to měli do školky rychleji... děti už měsíc nemluví o ničem jiném a mně tím kazí advent. Korunu tomu nasadila jedna paní, která jim v dobré vůli vysvětlovala, že děti se strašit musí, jinak by neposlouchaly. Jára na to moudře odvětil, že jim na poslouchání bohatě stačí vařečka, že čertů netřeba.
Vykapávám dvoje oči ophtalmoseptonexem a po stopadesáté prvé vysvětluju, že čerti jsou převlečení lidé a že jim neublíží, že to strašení je pitomý zvyk dospělých, který jim nedokážu uspokojivě vysvětlit, bohužel, děti. Kluci zapomenou na čerty a porvou se o vodovky. Pak o razítko. Pak se Kája přijde zeptat, jestli ho za to razítko odnese čert.
Jedeme bobovat. Erýsek včera plakal, že je mu zima. Zařídila jsem se podle toho, dnes pro změnu pláče, že se v těch vrstvách oblečení nemůže ohýbat. Klekla jsem mu na lyži a máme zase na co šetřit. Doprdele už dneska. Maminko, za tu lyži se na tebe zlobím, ale čerta na tebe nepošlu. Výborně, po stopadesáté třetí.
Rudu zebou ručičky a nasazuje. Řve celou cestu domů, ehm, krokem. To je tady mimochodem normální, že na boby se jezdí do sousední vesnice, tam mají na hřišti umělý kopeček. Holt, Polabí je rovinaté.
Hospodář odchází dělat dřevo. Kluci se rvou o vodovky, razítko, o Rudu. Po hodině zoufalá odcházím za Hospodářem, ať jde domů, že tam všichni řvou a já nejvíc. Hospodář přijde domů a sjedná pořádek, začne tím, že Rudu posadí na kuchyň, kde vařím večeři. Bezmyšlenkovitě mu podávám kousky cukety a v duchu se dmu mateřskou pýchou, jak se způsobně napil z toho malinkatého porcelánového hrníčku s ouškem. Kde jen se tady ten hrníček... Ruda pije rum, co jsou v něm naložené rozinky. Ježišimarjá doprdele už.
Vzpomínám, kolik tam bylo, než se do toho pustil. Soudím, že na sanitku to určitě není a za chvíli začíná veliká legrace. Rudík se směje na celé kolo, nastavuje bříško, pusinku, nožičky k polechtání, políbení, přepadá Hospodáře zezadu a tahá ho za uši a nos. Hahahá. Rudíku, jdeme do vany. Hahahá, hahahá, v koupelně je potopa a pořád spousta legrace. Hahahá, Hospodář čte pohádku, Ruda si bere atlas hub a dělá, že čte taky. Uložte ho, nebo se usměju, z toho kluka bude veselá kopa.
