Jurášku!

Petra Koláčková, ročník bratru 1980, nám na horách vyprávěla pohádku o Jiříkovi, co rozuměl řeči zvířat. Dojemná scéna, kdy Jiřík zabije svého koně, aby nasytil holátka, vygradovala slovy: "Jurášku, máš to mít!"

A tuhle Petru Koláčkovou já hledám, takže kdo ji znáte, dejte jí odkaz na Mikrouše.

Moj milý

Každé pohlaví má své epické zdroje. Čím jsou pro ženy historky porodní, tím je pro muže vojna. (O čem se baví dosud nerodivší ženy, to už jsem pod tíhou mateřského blaha zapomněla.)

Tak jedna od Bobka, ať tu zazní alespoň echo mužského hlasu.

Neděle, vlaho, volno, Bobek stojí před kasárnami a pozoruje, jak Fero nese list. Fero je východňár, který teprve na vojně poznal výdobytky moderní civilizace typu splachovací záchod. Přichází k jednomu vojínovi a dopis mu podává. Vojín ho otevře, strašlivě se rozřehtá, Fero mu ho vztekle vyrve z ruky a jde k dalšímu. Tak pořád dokola, až došlo na Bobka.

"Ty, Bobek, vieš čítať?"

"No, něco jsem pochytil," citlivě reaguje, aby chlapce neurazil hned v úvodu.

Fero mu podává psaní: "Čítaj."

"Moj milý Sandokan..." Bobek se strašlivě rozřehtá, Fero mu ho vztekle vyrve z ruky a jde dál.

Týden

Maminko, já vím, kolik má týden dní, hlásí Erik a vítězně mi máchá před očima sedmi prsty. A víš, jak se ty dny jmenují, snažím se o výchovu. Dáváme je dohromady, u soboty a neděle jásá, že se lépe vyspí.

Maminko, a jak se jmenujou noci?

Řvounek

Ruda má hlas jak zvon, prohlásily korektně paní učitelky. Nabízí se otázka, v jakém povolání by se to jednou dalo zúročit. Zatím zazněly tři varianty, obligátní zpěvák, s tím mi jděte k šípku, i když, v La Scale jsem se ještě zákulisím neprošla.

Pak by se mohl stát kormidelníkem osmiveslice.

A já sázím na muezzina, tak nějak mi přijde, že na to má kluk povahu. Mohlo by to mít budoucnost, začnu mu vyprávět o Alláhu.

Nejromantičtější moment roku 2013

Jak se tady pořád o někoho starám a v jednom kuse vařím dýňovou polévku a ne vždy jim vyhovím a tak se pak starám ještě víc nebo o něco míň, záleží, jestli si z toho odnesu chuť vyhovět nebo záchvat vzteku, tak mě už dlouho nenapadlo, jak to vypadá na té druhé straně.

Pak jsem něco sháněla a napadlo mi zavolat odborníkovi v oboru, abych se dozvěděla, že existují řešení A a řešení B a v případě, že ani jedno neklapne, ať se mu ozvu, "postarám se já." Taková krásná věta.

Včelí kurz

Nějak se mi nedaří sehnat v rozumné vzdálenosti tři oddělky do 15,9 Langstrothu. Nebo roje, ještě lépe. Kdybyste o nějakých věděli, pak nezapomeňte na své Mikrouše.

V rámci celoživotního vzdělávání jsem absolvovala nedělní kurz chovu včel pro začátečníky. Byl to hluboký zážitek, jako ostatně jakákoli akce s Bobkem. Začalo to tím, že jsme vyplňovali formulář pro ČSV, někdo se přepsal a drobný pan včelař se rozčílil, že je to v prdeli, protože ty úředníci se toho chytnou a šest tisíc v prdeli.

Pak došlo na podnětný výklad a dotazy. Pan včelař je borec a potěšil mě, protože přišel na to, že míchat cukr s vodou se mu při tom počtu stejně nevyplatí a nechává včelkám na zimu plný nástavek řepkového medu. Jen to nějak nebylo úplně pro začátečníky, ale jsem přizpůsobivá, psala jsem si poznámky a u každého pátého řádku jsem koukla po Bobkovi, jestli se tváří chápavě. Tvářil, tak jsem si připsala "Bobek ví" a sledovala dál. Nebylo to tak těžké, dokud nám pan včelař v rámci přednášky štědře nenalil silné medoviny. Pak už jsem si do oběda nepsala nic a usmívala se, protože mi bylo moc hezky.

Jako ve všech náhodně sestavených společnostech, názorová škála zúčastněných byla široká, od ezoterického pána plánujícího chov jako v dobách, kdy ještě nebyl mor ani varroáza, po včelařského dinosaura prohlašujícího fumigaci a gabon za pomůcky při produkci biomedu, protože "to už bysme nemohli ani dejchat, když je i ten vzduch znečištěnej, že jo." Podle toho, jak naproti mně sedící přítel včelař měnil barvu, jsem soudila na míru nesmyslů, které z pána zrovna padaly, chvílemi to musel být hardcore, to když fialověl.

Reklamní koutek autopatie

Znáte autopatii? Jó, to je ta metoda pro Pražáky? U nás nic takového není, holt periferie, tady je život krutý.

Není, přátelé, Markéta do toho praštila a proto se nedivte, že nám populace na sever od Prahy rapidně pookřeje! Chcete pookřát taky, je mi to jasný. Tak klikněte na http://www.autopatie.com/ a dejte se do kupy na březnovou výsadbu vrbovny.

Dobře nám to dopadlo

Tedy z mého hlediska. Měla jsem napsat dobře mi to dopadlo. Maminka dvojčat už do Křivenic nejezdí, aktuálně prý rozbíjí nějaké manželství kdesi u Prahy. Ufičky, ufičky, uf.

Neber mi moje emoce!

Sedím u stolu s Rudou na klíně a hádám se s Kájou o nějaké blbosti typu že 28 mínus 11 fakt není 37. Nebaví mě to. Ani Káju to nebaví. Udělá fakt nepěknou grimasu. Mám strašnou chuť mu jednu natáhnout. Ovládnu se. Ruda se vypne a jednu mu natáhne.

Tak to teda ne, kamaráde, to jsou MOJE EMOCE!!!

Panebože já to posrala!

Existují dvě věci, které mě bolí až na dřeň. Chyby, s kterými bych jako ateista zřejmě dokázala žít jen skřípajícími zuby, takhle když je nejhůř, tak to svedu na vesmír a  nevyzpytatelné cesty jeho.

Když od nás odešel velkej a malej byl úplně nejmenší, tak jsem ho nosila v šátku po Vidouli a topila se v nenávisti. VON to zničil. To, co vidím teďka, mi tehdy oči nebraly a co jedu ze mě kapalo s mateřským mlékem, fuj, chudák mimino, strašně strašný období. To jsme ale myslím nakonec docela dali.

Když se to jakžtakž zlepšilo a Erýsek začal mít hodně rád toho pána, co mu pouštěl na youtube kosatky, tak se to zase zhoršilo a Erýsek dodnes nechápe, proč se s ním sakra Chlapík nebaví, když to přece měli dobrý. Zřejmě proto pro jistotu začíná mít Hospodáře rád až po tříletém soužití.

Takže když mi jedna občas vrazí kudličku, že jsem Erikovi zkazila začátek života, tak se trefuje do černého. Odpustím si to, odpustím si to, odpustím.

S nasazením

Neštovice umožnily Erýskovi věnovat se jeho oblíbené činnosti opravdu obětavě. Včera skládal tanky ze Sevy neuvěřitelných osm hodin. Mezitím se několikrát najedl, popral s Rudou, se mnou a s Járou, shlédl dvacetiminutový dokument o tancích a to bude tak všechno.

Vládne tu...

... jaro. Houser pojímá husy, kohout slepice, všechno to snáší, začíná lézt celer a papriky, asi bych měla vysít levanduli. Sněží, ale nenechávám se zmást.

I my vypučeli, neštovice ve třech se první dny nezdály jako moc dobrý nápad, maminka ležela na matraci, funěla a veselé puntíkaté děti přes ni zakopávaly, když probíhaly pokojem. Teď už je krásně, zbyla jen trocha svědění, klidná únava a skvostný fakt, že tento týden nemusím vydělávat. (Zbývá otázka, jestli jiné týdny opravdu musím. Musím nemusím, kabelka mi dosloužila a jen tak s nějakým alternativním pytlíkem se nesmířím, tak se těšte na tu novou, bude epesní.)

Těch možností. Sedmkrát za sebou přečíst Rudovi pohádku o hrochovi na kombajnu a pejskovi s valníkem. Palačinky se zmrzlinou a piškotová buchta, koza na majoránce s jemnými proužky kořenové zeleniny, které je čas nakrájet. Kváskový chleba s ořechy. Závěrečná fáze dlouhodobého projektu "zorganizuj si kreativní materiál" a jeho vyústění v plstěného ptáčka. Dal by se dobře použít jako mustr na tuleně, prohlásil Hospodář, když viděl ta korálková očka a aerodynamický tvar, stačí připlstit přední pacinky. Viz foto, no.

A ještě zajímavý odkaz: http://mamevcely.wordpress.com/2013/02/11/uvod-do-tematu/

Řepa

Čtvrteční odpoledne jsem strávila v bytě bezdětné čistotné kamarádky. Nábytek měl dizajn, na zdech byly obrázky, všude kolem docela velké bílé neflekaté plochy, vonělo to tam a ve váze byly kytky. Vypila jsem dvě konvice zeleného čaje s ibalginem. Připadala jsem si jako v ráji.

Abych se revanšovala, posílám té pohostinné bytosti nízkokalorický recept na úžasnou lahůdku, jako nic nového pod sluncem, ale co kdyby ji to zrovna dlouho nenapadlo:

Celá řepa se upeče v alobalu. Upečená se pokrájí na tenké plátky, zakape zlehýnka olivovým olejem, osolí, opepří, případně lehce přioctí nějakou lepší značkou. Teplé i studené je to sen. Když je jó den, tak troška kozího sýra?

Jarní sázení česneku

Nějak nám neubývá ten, co jsem určila na jídlo. Tuhle bylo tak krásně, natálo, tak jsem půlkilo vysadila, jen tak tréningově.

Vzpomněla jsem u toho rodinného příběhu, kdy Erýskův praděd takhle v lednu povstal v lestauraci od stolu, že na podzim zapomněl vysadit česnek.

Tu lestauraci jsem milovala, děda mě tam brával, když jsme babičce nahlásili, že jdeme do lesa. Byl tam Kája Srp, zločinec, byl zavřenej za handlování koní. Toho jsem taky milovala, byla to pro pětiletou holčičku echt romantika.

No a tak povstal, šel domů, odhrnul sníh, vzal železný tlouk a nadělal pádnou pravicí horníka díry. Nasypal do nich česnek, zahrnul to zpátky sněhem a česnek byl ten rok jak víno.

O politované pani

"Nejhorší role, do které se dá v životě spadnout, je role chudinky," říká moje alternativní cvokařka (jinak kaučka osobnostního rozvoje) Eva K. No a tuhle roli já ráda. Ono se z ní dá hodně vytěžit. Lidi politují, pochválí, pomůžou a já se můžu vesele hroutit pod těžkým břemenem. Prý se takové role těžko zbavuje. No, už jsem pár profi chudinek potkala, máte doma taky takovou?

Když jsem se odstěhovala k Hospodářovi, to byly žně. Měla jsem spoustu ošklivých historek, jak mě trápí děti, jak jejich máma, tchyně, ba často i samotný Hospodář! Říkala jsem si, já tu chudinku nehraju, já chudinka URČITĚ JSEM!

Když často posloucháte takové ty řečí o nošení tíhy zodpovědnosti za svá vlastní rozhodnutí, o vnitřní a niterné svobodě okolnostmi vězněných lidí, tak to sice zní jako utopická joudovina, ale něco to zanechá. Každopádně, mně se ty řeči určitě netýkaly, oder?

Holt boje s vlastní nevůlí a genetikou a osudem a tak jsou někdy na dlouhé lokte, ale občas zableskne světlo na konci tunelu. To mi tuhle paní Trnková přes plot povídá: "Pani Beranová, já vás lituju!"

Pani Beranové chvíli nedošlo, proč že jako, zrovna zvesela kráčela s kolečkem pro dřevo a nakrmit, aby se trochu vyvětrala z kuchyně. Pak se teda chvíli zamyslela, vzpomněla si, že to vlastně nemá lehké, těch dětí, zvířat a za manžela ekologa, pani, svěsila ramena a nechala se politovat. Ale ta prodleva, všimněte si té prodlevy, než mi to došlo! Zlepšuje se to, kolikrát si ve všem tom frmolu, co tu radostně bublá, ani nevšimnu, jak strašlivě jsem semletá osudem.

Pak se mi ještě nějak nechtělo vařit večeři. To u nás totiž neexistuje, studená večeře. Naznačila jsem, že by mohla nebýt. Ohlas byl děsivý. Tak jsem sevřela mezi lopatky pomyslný oříšek, nasadila překrásný úsměv a namazala chleby se sýrem.

A nakonec to byl hezký večer, i na zmrzlinu si Hospodář vzpomněl a posypal ji našimi kompotovanými broskvemi, kterých už máme jen pár lahví, protože jsem tehdy v létě asi výjimečně nebyla chudinka a nepotřebovala se hroutit nad zásobami na tři zimy. 

Proutky

Terezka Č. absolvovala kurz u pana Dvořáka, přijela s překrásným košíkem, neboť je talentovaná a zkušená pedigářka, a taky s řízky. Pěkně po padesáti v balíčcích mandlovka, amerika, rakovice a konopina. Už jsou ve sklepě.

Až to vyschne, uhrabu, potáhnu tkaninou (sorry, ekologický muži, ale říkám si, že bude lépe se k smrti uradovat, než uplít) a sázíme. Ještě úplně nevím kdy, ale vidím to na březen. Kdo se chce přidat, ozývejte se. Ugrilujeme dobroty, zasadíme, vytvoříme přístupovou cestu pojezdnou kolečkem k Ekozahradě Pod věží směrem od Labe. Zapijeme to, vyměníme semínka, k ránu si schrupneme. Dorazí-li Bobek, David, Pavlína a Valuška, bude to zpěvné. Na rádioúúúú...

https://www.youtube.com/watch?v=HjAXY_xNxII

BUDE!!!

Obývák. Muž na tom pracuje po večerech, já po dopolednách. Je to oříšek, vystěhovat z bývalého dětského pokoje všechen ten secondhand, co tam babi v dobré vůli po léta stěhovala. Cikáni nás za plné tašky textilu milují. Zbytek poctivě třídím na plast a to, co se dá spálit v kamnech. Dokonce i na organický odpad došlo v jednom zapomenutém koutě.

Dnes se konečně podařilo odsunout nábytky ke zdem, nasypat knížky do knihovny a celou plochu vyluxovat. Pro dva letité kusy čehosi, čemu si dřív tuším říkalo "stěna" si snad do března přijede velké auto, koupíme strakatý běhoun, obrstůl, ke kterému se vejdeme i s návštěvou, a sofátko. Možná si přivezeme od Cífky zase to, na kterém byl počat Ruda, možná se Hospodářově vkusu nevlichotí a našetřím na nové.

Ruda sedí uprostřed velkého čistého prostoru a počítá na prstech, koho na sofátko pustí: já, Ejí, Jáua, Tája, máma, Lubo. Muj Bobet.