Střípky z malakodnů

Malakologové včetně mého muže zkoumají ten den již pátou lokalitu. Ruda spí v autě, Erik hraje sám se sebou na hromádce štěrku dinosaure nezlob se vlastní výroby a já se učím v zaparkovaném autě německy, nohy na palubce, třetí kus kedlubny v puse. Kedlubnu vypěstoval Hospodář, já je neumím, obzvlášť letos v létě je zázrak, že jsem vypěstovala vůbec něco, ne tak takové giganty.

K autu přichází dáma venčit pejska a kocourka, oba černé jak bota. Paní se představuje, vypráví o sobě, že se taky učí německy kvůli vnučce a navíc prý umí docela slušně francouzsky. Je fajn. Kocourek je záškodník, schovává se a skáče na obrovskou dogu ze zálohy za keříkem a paní na to klidným hlasem: "A já se s ním pořád zlobím, říkám mu, nech ho, ten pes je kardiak a ještě ho klepne pepka!"

Na jiné lokalitě jsme našli obrovský rozvětvený dřín obsypaný lehounce natrpklými moc dobrými plody. Sbírali jsme ty nejtmavší dřínky, co už trochu ošly podnebím Vysočiny a tak měly nejsladší chuť, spolu s dětmi a drobným ohromně zajímavým chlapíkem, co taky běhá bosky a večer vášnivě zpíval a stejně jako já vypadal, že ho to víc než hřeje u srdce. Napadlo mě, jestli na něj neleze Alzheimer, protože u toho pořád někam chodil a zase se vracel, a to prý má být symptom.

V lesní rezervaci, z níž se šnekaři vrhali do mokřadu a jásavě hlásili latinská jména nalezených exemplářů, jsem zapudila své hltavé houbařské ego, poslala rojnici chlapečků s košíčkem do smrčiny a zašila se na dlouhé čtvrthodiny mezi kořeny obrovského buku. Vonělo to, hřálo a já si dovedla takhle na fleku leccos prominout a ještě pustit vnitřního lumpa na dlouhý výlet fantazií.

Lucka se nechala slyšet, že...

... Ruda je jediné dítě, u kterého občas zvažuje, zda by nebylo lepší mu vykat.

Já tedy zvažuju, zda by nebylo lepší jej nějak vychovat, ale každý podle svých možností, že.

Děťátka jdou do světa

Zvážila jsem náš vymazlený more than organic sadbový česnek a dvacet kilo půjde do světa. Když mi slíbíte, že na něj budete hodní, můžete ho mít. Do vyčerpání zásob.

Teorie

Lidé si prý volí zaměstnání podle převládajícího traumatu z dětství, prenatálu a kdo ví kde ještě si člověk ty bolístky nasbírá. A tak kupříkladu lékaři se stávají z těch, co se bojí smrti, mohou se planě těšit myšlenkou, že ji mají pod kontrolou. Zajímavou podmnožinu tvoří gynekologové a porodníci, ti se kromě smrti bojí také maminky. I oni se planě těší myšlenkou... Už mlčím. Ženy klonící se k alternativním porodům si říkají, jak by bylo pěkné, kdyby si někteří ti vlivnější kluci zašli na odblok svého porodního traumatu, there would be a better world. https://www.youtube.com/watch?v=7sjSHazjrWg

U nás grafomanů je bebíčko celkem nasnadě. Jaká jsou ta vaše?

Komunitně

Na Praze 8 se sešli sousedé a já s Erikem. Hrála tam muzika, lidé se usmívali, jedli, tančili, tleskali do rytmu, kupovali naše dýně a brali si kontakt. Erýsek vztyčil vedle mého svůj vlastní stánek s osmi minidýněmi po desetikoruně. Vydělal neuvěřitelných sedmdesát korun a jednu velkoryse daroval. Taky tam sbalil během divadelní pohádky nějaké místní krásky, které nelenily a doběhly mu domů pro plyšového krtečka a sklípkana. Cení si jich, všude je nosí, pavoukem dnes děsil spolužačky i paní učitelku. Dala to s humorem.

Chvíli nás tam obtěžoval dost vymaštěný chlápek, smažka, zajímavé je, že než jsem konečně zavolala policajty, co si ho někam odvezli, tak se nás zastaly dvě drobné ženy. A to jsem na okolní mužské dělala fakt expresívní psí oči. Co to s těmi chlapy sakra je? Nakonec bylo celé extempore užitečné aspoň na to, že se Erik ujistil, že za to můžou ty omamné látky, co o nich slyšel ve školce, a veřejně je odmítl. Doufám, že si to v patnácti bude ještě pamatovat.

Druhá velmi komorně komunitní akce se strhla dnes kolem páté na chodníku v Počaplech. Daly jsme si tam s P. a T. panáka. Přijel včelař R. a přátelsky s námi pohovořil o úlech. Ruda fascinovaný tématem ztratil klíče od mého auta. P. odjela do Štětí na nábor taekwondistů a vzala si sebou Erika, T. našla klíče a z dálky už z valníčku s vojtěškou taženého minitraktorem mával V. Vstoupily a vlehly jsme mu do cesty, rozjuchané sousedské veselí samo. Kolem projíždějící A. zdravil. Stáhly jsme V. na druhého a třetího panáka a svezl nás za to na vojtěšce. Cítila jsem se jak v létě a velmi doma.

K těm taekwondistům; už je to tady. Nevyhnu se tomu vozit dítě na kroužek, a hned dvakrát týdně. Vrátilo se z náboru roztoužené, kopající do výšky a přemotivované faktem, že jeho strýc byl za mlada mistr Evropy. Potěš nás pánbu.

Biorytmicky

Ani nevím, jak se to stalo, ale změnila jsem biorytmy. Ze sovy je skřivan, co dopoledne místo kávičky v Počaplech začíná během nebo pilnou prací na dobré věci, prospívá to i domácnosti a figuře, co si budeme povídat. Překonala jsem podzimní splíny a jsem činorodá až běda. Jen se Hospodář diví, že se mu někdy kácím do postele už před devátou.

Taky jsme se dneska s Terezkou shodly, že jak jsme vloni mohutně tvořily a výrobky se pyšnily a peněžily je, tak tenhle model je pro letošek pasé. Druhdy přebujelá tvořivost se přetavila do introspekce, nejen, že se v sobě babráme, ale ještě se i měníme v reálném čase. Taky fajn.

Jabka s Bořkem, jipijajéééé!

Jednání s Bořkem Pavlatou přineslo sladké ovoce. Doslova. Vyladili jsme termín a s velkou radostí vás zvu na víkend 2.-3.11. od 13h na určování a degustaci jablek, moudré řeči o péči o stromy před zimou a s postupující hodinou taky na degustaci lecčeho jiného, pevného i tekutého. Když bude hezky, roztopíme gril. V neděli můžeme tak do oběda dál vést moudré řeči o stromech, semínkách (dovezte, vyměníme), včelách...

Vyberu od vás po dvou stovkách, aby tu Bořík nehýřil svým pověstným šarmem jen tak zbůhdarma. Vezměte si jablka z vašich stromů (nemáte-li, nevadí, načešeme u členů Ekozahrady), spacák a něco dobrého do placu. Bořek minule vypadal, že na koláče moc není. A to já zase jo, tak to nějak vyvážíme.

Dohnal mě...

... reálný život. Zase se musím vrtět, VČAS vozit děti do zařízení, pusinkovat je na rozloučenou, s lehkou úlevou zdrhat k autu, učit, vařit jak vzteklá, VČAS vyzvedávat, podepisovat prvňáčkovi úkoly, poohlížet se po nějaké legálnější práci. Do toho se nadšeně vzdělávám v kurzech Nadace VIA, dneska jsem vysekla svou první tiskovou zprávu například, je to podnětné.

Oproti prázdninovému střídavému leháru a hektičnu je to krásně pravidelné, předvídatelné, usebrané a vzhledem k prodlužujícím se večerům už i mírně tvořivé. Po letních dobrodružstvích je to jak klidný rytmus, mantra.

Poprvé jsem se dnes provinila vůči mému vágnímu běhacímu plánu. Plán zní běhat obden, takhle je prostý. Sport dnes nahradilo kosení, Ekozahrada plakala, že jsou její produkční plochy zarostlé hnusným chlupatým plevelem, co se objevil po povodních, tak jsem na něj naběhla s kosou a Laďkou. Ta kose nedůvěřuje, oháněla se srpem, zdatně. Shrabaly jsme, Laďka vytáhla z kouzelného baťůžku opravdové hrníčky, kávu s mlékem v termosce a kakaové věnečky, koukaly jsme na Labe, bavily se s dětmi a bylo nám fajn. Doufám, že zase brzy bude a děkuju za vydatnou pomoc.

Zažít město jinak

V Praze v sobotu ožijí chodníky. Pražáci sami sobě sousedi chtějí zažít své město jinak. My se kamarádíme s těmi, co jsou aktivní na Praze 8 http://www.praha8.cz/Zazit-mesto-jinak-2013-1.html a proto mě jako zástupce Ekozahrady Pod věží o.s. najdete od 13h na ulici Na Žertvách, kde budu mohutně propagovat naši věc a prodávat dýně a náš božský nepřekonatelný nikdy nestříkaný sadbový česnek.

Srdečně vás zvu a těším se na setkávání.

Hobití běh

Děti jedou na kole skákat do stohu, Hospodář proklestit svůj let od výmladků akátu a já si beru boty a vybíhám s nimi. Kája mě džentlmensky provází, šlape jen co noha nohu mine a občas něco povzbudivého utrousí. Doběhneme k lesu a dál musím sama. Samotnou mě běhání ukrutně nebaví. Cítím tu píchnutí, tam pnutí, každou chvíli mě napadne, že by bylo fajn zastavit se, vydýchat se, protáhnout... Chce to nějaké podněty.

Nechávám si u Hospodáře boty a dál běžím bosa. Soustředěná na cestu, zaujatá novými pocity, do Počápel a zpátky ke stohu. Strašně nahlas u toho plácám chodidly o panely a není to úplně šetrné k mému červenému laku na nehty, ale je mi moc dobře. Chvíli se mnou strouhou z odkališť letí dva ledňáčci. Přepadnu děti, zaskáču si do slámy a běžím za Hospodářem, sním mu švestky, co si zodpovědně načesal k svačině, obouvám se a poslední úsek zpátky se dost nudím, vydýchávám a protahuju.

Bloom

Erik jako malý nedělával při mluvení ony roztomilé chyby, na které rodiče dlouho s láskou vzpomínají, prostě rovnou mluvil dobře,  nuda, nuda,  šeď, šeď.

O to víc mě rozněžnilo,  když jsem si trhala blumy a synek požádal taky o jeden blum.

Sedmnáctka

Kolikrát je té zodpovědnosti až dost. Proto jsem v pátek nezodpovědně vytáhla děti a babičku do hospody. Tedy na stánek. U Labe za vedlejší vsí stojí takový malý, v něm spokojený partnerský pár s rostoucím bříškem smaží neskutečné langoše, hermelíny, vaří halušky, fazole s klobásou... Jsou milí, krásní a vstřícní, celé Počaply se tam po šichtě scházejí a ochotně jim dávají obsah svých peněženek, nějak nám to stojí zato.

Jeli jsme na kole a Rudovi v půlce cesty upadla šlapka. Nemělo cenu se vracet a Ruda to hrdinsky dojel polojedoucí poloodrážející se. Žeru jeho povahu, je jedinečnej, ani ho to nenaštvalo, vzal to jako fakt a vyrovnal se s ním s úsměvem na rtech. Na stánku jsme zážitek zaplácli cibulačkou, langošem, kofolou a přáteli. Jeden dorazil vlakem zdaleka, půjčil si počapelské kolo a večer, když už padala tma, nás eskortoval zpátky do Křivenic. Vláčného Rudu jsem vzala na nosič (sic!, těch kilogramů, toho vína), statečný Erik ve světlém tričku jel přede mnou, abych věděla, kudy vede cesta, Honza s babičkou to jistili zezadu.

Ráno jsem syny předala a vyrazila za dobrodružstvím s novým kamarádem, je to běžec a inteligentní chlap. Dobrodružství spočívalo v tom, že jsem musela uběhnout několik krátkých kilometrů rychleji, než mívám zvykem, a nakonec skočit do Labe. Boží, nejdřív jsem se zalykala chladem a zástavou srdce, pak endorfiny. Geniální způsob, jak zapomínat na některé těžko vykořenitelné bolístky, aneb jak pravil běhající inteligent, bolest občas prostě cítíme, ale můžeme si zvolit, zda jí budeme trpět. Nebo tak nějak to říkal, tihle pregnantně se vyjadřující chlapi mě sice fakt inspirují, ale reprodukovat to neumím. Což je pro blogerku teda vážně nedostatek, co já vám to tady vlastně mám psát, když si ani nepamatuju, co mi kdo říká.

Po zbytek dne jsem mírňoučce pracovala, jezdila na kole, obědvala na stánku a zpívala se sborem. Ani včely jsem nestihla nakrmit do tmy, zato jsem jasně cítila, že mám radost jak zamlada, pod kůží svaly a možná mi dokonce velmi ostýchavě zpod lopatek vykukovala křídla.

Po mně to mít nebude

Zaběhala jsem si s holkama, jdu nadšená domů, cítím všude v těle pružiny. Mezi vraty si vzpomenu, sakra, Erik má úkol. Letos už druhý. Nálada mě přejde.

Doma začnu prvňáčka nahánět, že jdeme na ten úkol a Erik se strašně diví. Má to už přece dávno napsané a taky si namazal housku k svačině. Tak jo. :-)

Já ho teda cítím

Podzim. Ubylo zářivé výbušné energie, všechno se obrací a dokulacuje. Jsem lenivá, chodím a ochutnávám švestky, broskve a malé výtečné blumy, občas hrábnu po hrášku, nepleju. Když chci nějakou energii mít, musím si ji vyrobit. Pustit si našláplou muziku, zaběhat si, zpívat o sto péro Pánubohu do oken. Někdy se k takovým berličkám neuchyluju a pak holt jen jím to ovoce a občas pověsím nějakou tu pračku.