Příručka pro osamělé rodiče.

Knihu s tímto názvem si pořídil otec mého druhorozeného. Proč? Asi se doma cítí osamělý.

Magické rituály

Martina má Martina. Martin má zahradu. To jsem tu psala přesně před rokem, letos se na zahradě konala výroční akce, neb jsou stále šťastně spolu.

Erýsek odjel k dědovi, tak jsem si užívala dočasného jedináčka Rudýska jak zamlada, v šátku na těle; když se nemusím shýbat k jeho čurajícímu, kakajícímu, plačícímu a jinak náročnému staršímu bráchovi, hned se šátkuje snáz. Snědla jsem opečených buřtů a maršmelounů, až mi nebylo dobře, a zúčastnila se pálení "špatných časů".

To se dělá takhle - vezme se nějaká hořlavá přírodnina, hodí se jí na hrb všechno, co se člověku zrovna do života nehodí, a pak se obřadně spálí. Martin rozdělal hranici, že ji muselo být vidět až na Strahov, a každá páleníchtivá si vyrobila "špatné časy" podle svého gusta - asi jsem na tom ještě dobře, ty moje se skládaly z docela tenkých větviček, to třeba K. použila tlusté poleno. Naše ženské čarodějné řady nakonec ostýchavě rozšířil i muž - a hned rodilý Alsasan.

A už nám nezbyde, než to holt mít dobrý.

ANKETA :-)

Tento blog mi připadá:

optimistický
spíše optimistický
nevím
spíše tragický
tragický

Mediální obraz

Byla jsem upozorněna (opět), že si na mikrouších vytvářím podezřele pozitivní mediální obraz na to, jaké je to ve skutečnosti.

Tak, tak, je to bída :-). Takže uvádím na pravou míru - ano, lezu skoro obden, ale dělám to proto, abych se doma nezbláznila. To, že se snažím trávit slunečné dny tím nejlepším možným způsobem, ještě neznamená, že jsem na baterky. Kdepak, každý den padám v průměru třikrát na hubu, spím maximálně 5 hodin denně, kolem třetí odpolední už jsou moje trička jeden velký flek od mléka a pánevní dno mám někde mezi koleny. Komukoli důvěryhodnému oba syny s nadšením kdykoli přes den předám na alespoň hodinovou procházku.

A dnešní den s Olys a Kuzmou v Srbsku byl opět nádhera, a přes Erýskovy hysterické záchvaty i dobře skončil - díky za Kuzmovy po/mocné paže a večeři.

Jsem riziková matka syna?

Přečetla jsem knihu Simony Monyové "Tchyně a uzený". Jméno autorky neslibovalo žádné velké umění, spíš příběh ze života na dobře prodejné téma. Nejpřínosnější částí knihy byly arci tématické citáty slavných, uvozující jednotlivé kapitoly, celkem úderně.

Třeba:

"Netvrdím, že by se matkám mělo bránit v lásce k dětem. Říkám jen, že je lepší, když matky milují ještě někoho jiného." (R. Gary)

Nevím, kdo byl R. Gary, ale tohle tesám to mramoru a zavěšuji na ledničku.

Písmenka

Erýsek vám chtěl něco napsat. Vysvětluju: "Nemůžeš psát na mikrouše, protože neumíš písmenka. Chápeš to?"

"Nechápu, nechápu, nebudu to chápat!"

Užito

Strávili jsme další příjemný den - já na vápenci, Erýsek v ohništi, Ruda ve visu na stromě. Cestou zpátky jsme hráli fotbal, házeli kamínky do Berounky a těšili se na džusík, když tu Erýsek praví: "Maminko, dneska si to užíváme!" A pravdu děl.

(Nejvíc si ovšem užívám, když mi oba usnou v autě a já pak tahám po schodech spící děti a matroš, díky pánubohu za chápavé sousedy, to se to pak žije bez chlapa...)

Hormony potřetí (a lépe a radostněji)

Několik vteřin po přiložení kojence k prsu se (nevím, jestli ženám obecně, ale mně jo) spouští nějaký fajný hormon, po kterém svět zrůžoví. V tutéž chvíli obvykle Erýs pustí nějakou perlivou hlášku a já se tetelím blahem. Jsem sice přesvědčená o tom, že je to čistě chemická záležitost, ale jakýkoli důvod k záchvatu štěstí je dobrý. Kdybych to měla k něčemu přirovnat, tak je to zhruba takový pocit, jako když člověk chce s někým chodit, je strašlivě zamilovaný a ten druhý právě otevírá pusu, aby mu sdělil to sladké "ano".

A takhle to teď mám 8x denně nejmíň, pánové, netušíte, o co v životě přicházíte.

Srbsko

Od rána (rozuměj půl šestá) jsem motivovala Erýska, že pojedeme panťákem na výlet do Srbska. (Rudu motivovat netřeba, ten se veze, kam ho strkají.) Asi jsem přemotivovala, protože Erýsek už hodinu před odjezdem prohlásil, že maminka zůstává doma, na výlet pojede on sám motorkou a panťákem a když jsem moc přesvědčovala, že pojedu taky, tak mi povolil přístup na vlečný vůz za vlak. Hm, nějakej chytrej, já ani nevím, že takový vlečný vůz existuje.

Motorku jsem nepovolila, bohatě mi stačil kočár, matroš, jídlo, mnoho kalhot na převlečení učurávajícího bezplenkového panáčka a ne/chodivý panáček sám. Ohlušující protesty zavládly postupně bytem, domem, ulicí, metrem - tam všude Erýsek křičel, lehal si na zem, byl násilím vysazován na korbičku Rudova kočárku, sesmekával se dolů a jiné veselé. Náladu mu spravila až plošina pro postižené a přetížené kočárky na Smíchově. Ruda to naštěstí vzorně prospal, jinak by celý ten cirkus asi skončil v kolejišti a maminka v Bohnicích.

S lezoucí spřátelenou matkou A, dítětem a nevídaně trpělivým tahačem jsme skupinově odjeli do Srbska, v klídečku nakojili, tempem dvou a tříletých ne/chodičů se přesunuli do občerstvení u hřiště na (již) zasloužené pivko a párek a poledne už míjelo, když jsme rozbili ležení v Alcazaru. Ruda byl zavěšen do houpací sítě na strom, Erýsek s Ríšou se s bagříky a lžícemi uvelebili ve vyhaslém ohništi, kde pojídali pečené brambory nejistého data spotřeby a my vylezli uklouzanou Železitou. Dorazila další spřátelená matka Š, do ohniště vlezlo další batole Barunka a my stoupali po stále méně uklouzaných šestkách vpravo.

Dopadlo to výborně, i přes mou zjevnou hlídačskou nekompetenci se žádné dítě neutopilo v Berounce (uf), rodičky si to užily a došlo i na večerní pivko s tahačem, který sice odešel ze skal dřív, ale pak mu z neznámých důvodů ujely hned dva vlaky na Phu. Otec druhorozeného pro nás přijel autem, zapopelený Erýs usnul za první zatáčkou, tak jsem ho doma loupla do postele i s tím popelem a až ráno při koupeli se divila, co všechno z Erýska do vany opadalo.

Maminka si před spaním zvládla dát i sprchu, čímž si ušetřila praní aspoň jednoho povlečení.

Asi jsem udělala chybu...?

Potřebovala jsem čas na vytvoření první rajské omáčky. Našla jsem Erýskovi na youtube video Martina Krátkého, českého akrobatického motorkáře. Erýsek užasle civěl, ale klid byl jen dočasný, po pár minutách nasedl na modrého plasťáka, neuvěřitelným stylem z něj padal a tvrdil, že je "motorkář speciální". Asi mu nebudu pouštět videa s free lezci...

Posedlost strojem

Erik se od rána přesouvá bytem na motorce, čistí si na ní zuby, obouvám mu na ní bačkůrky, jíst na ní jsem mu zatrhla. Po dvou hodinách v sedle si stěžuje: "Maminko, mě bolí prdelka!" Vysvětlím mu, že to má z té motorky a pomůže mu, když bude normálně chodit. Erýsek to chápe, vstává, strašně normálně obejde kuchyň a znovu usedá na modrý zázrak made in Hungary...

Poprvé venku

Pro mě v sezóně, pro Rudu v životě. Se Stáňou, Romanem a Arnoldem jsme dobývali Černolice. Roman tahal, Stáňa lezla na úrovni a Arnold jedl esíčka a hlídal Rudu. Když se k němu někdo přiblížil, vrčel. Na dalmatina dobrý.

Já jsem šolíchala cesty o několik levlů snažší, než moji spolulezci, ale nijak mě to netrápilo, občas jsem do toho ještě vydala energii kojením a mám pocit vrcholného sportovního zážitku.

Postřeh z kuchyně

Můj odpadkový koš se pyšní hrdým nápisem AURORA. Jsou dny, kdy se bojím, aby z něj nevystřelilo.

Svátek

Včera měl Rudolf svátek, dnes má měsíční narozeniny. Bohatýrsky jsme oslavili, neboť Cífčiny děti tvrdily, že má-li někdo svátek, musí dostat dort s jahodami. Tak se i stalo. Foto spícího oslavence dodá Cífka.

Jak Emmička utěšila maminku

Vyčerpaná těhotná KH šlápla na kostičku lega a zařvala: "Do ---, já už fakt nemůžu!" Empatická dvou a čtvrtletá slečna odvětila: "Jojo, ale musíš, víš?"

Jak jsem jeli lézt

Protože svobodné matky šestinedělní klid na pohovce beztak nedodržují, proč si tu denní rutinu nezpestřit taky něčím, co mám ráda. Ze třech oblíbených aktivit se můžu momentálně věnovat jediné a tak jsem šla s Álou lézt na Cibuli.

Megaakce: Oblékám maminku a syny I, II. Balím matroš (ještě, že nemám vlastní lano). Obouvám syna I. Vzpomenu si na pitíčko a přibaluji je. Snáším po schodech dolů matroš, korbičku kočárku a syna II v autosedačce, fucking heavy. Syn I schází sám. Vybíhám synovi I pro čepičku. Sbíhám schody, syn II již řve. Vybíhám schody se synem I v náručí, zouvám jej, dávám vyčurat. Scházíme společně schody a několik minut syna I přesvědčuji, že mám-li dostat syny, matroš, autosedačku, motorku, korbičku a podvozek kočárku do auta, bude moudřejší, když s ním nejprve sama vyjedu z garáže před dům, než abych to všechno vláčela po dalších schodech. Syn I hlasitě nesouhlasí, na což nereflektuji. (Syn II hlasitě nesouhlasí už dávno.) Zavírám je v hale, běžím do garáže a přistavuji ekvipáž před vchod. Přesouvám všechny výše zmíněné propriety před dům a dále do auta. Z balkonu na mě halasí sousedka, že kluci v chodbě strašně brečeli a že mi "mohla pomoct." Hm, to fakt mohla.

Na Cibuli dorážím jako první, skládám kočárek, kterého se vzápětí chopí přiběhnuvší chlapík (díky). Erýsek pláče, že s chlapíkem nechce, že chce s maminkou lézt, na což opět nereflektuji. Následují necelé dvě hodiny pohody, pálících svalů v předloktí, třesoucích se lýtek, dvou nedolezených posledních cest a jednoho pěkného zhoupnutí v té poslední. Lezu jak ponocnej. Jsem šťastná.

V poledne přebírám děti a chlapík odbíhá. Potkávám sličného pana majitele Petra, cpu děti, vozítka a matroš do auta, vyslechnu od Petra školení, jak nejlépe vycouvat z areálu. Poslušně točím volantem doprava a doleva a chvilku si vychutnávám pocit křehké fifinky, které se právě dostává mužné pomoci.

12:15 návrat do denní rutiny.

Erýskova koleda

Rudo, Rudo, doprovodo, dej mi banán.

Spát

To se takhle probudím a zjistím, že jsem usnula vsedě na zemi s hlavou opřenou o gauč. Na gauči leží Ruda, kterého jsem šla přebalit. Nepřebalený, naštěstí spící.

První květnový víkend

Z daleké severní Moravy přijede D., již Erýsek zbožnuje, a půjde s námi lézt a pomáhat mi se syny. Proto prosím schopné tahače obého pohlaví, aby si na 2-3.5. udělali čas a vymysleli lokalitu. Šestinedělí is over!!!

Věštba Rudy

Život má někdy tendence dopředu trošku naťuknout, co bude následovat. Blbé je, že když tak činí, my o tom zpravidla nevíme a dojde nám to až zpětně. Takže si zrekapitulujeme, co se přihodilo v listopadu... :-)

Děda I

Náš děda byl pískat psí zkoušky někde na slovenském pomezí. Psů bylo hodně, i povolali pány rozhodčí z celé republiky. Někteří se znali, jiní ne. Rozlosovali je do dvojic a na dědu vyšel nějaký pan René Benda čert už ví odkud. Děda zaúpěl: "Ježíšmarjá, tohohle já nechci. Já znám jednoho Reného a ten mi zbouchnul holku." Pan Benda k němu smířlivě přistoupil a navrhl: "Tak mi můžeš řikat Rudolfe."

Práce s modelínou

E: "Vymodeluj šnečka!"

"Vymodeluj mašinku!"

"Vymodeluj Obamu!"

(A to ho zná jen z lidských řečí, televizi nesleduje.)

21:10 aneb sladká únava na obou stranách

Pro ta rozzářená očka...

... ze sebe občas maminky dělají debílky. Tak jsem dnes na písku na speciální přání svého syna interpretovala jeho oblíbený klip z youtube. Skákala jsem snožmo do stran a u toho provozovala cosi jako břišní tanec pějíc: "Ich bin dein Gummibär, ich bin dein Gummibär, ich bin dein feines, süsses, fantastisches Gummibär, oh-oooh!"

"Maminko, ty jsi Anželína!"

Kde to vzal, netuším, ale opakuje to tak třikrát denně. Jisté partie mého těla sice momentálně připomínají Laru Croft (a paže to nejsou), ale jinak mi to přijde dost mimo mísu. Naštěstí to proloží občasným: "Maminko, ty jsi hasič/popelář/saniťák Vargoš/fotbalist/hokejist, takže to mám pestré.

(Akční hrdinka ale rozhodně JSEM - už jste někdy hráli fotbal s dvacetidenním miminem v náručí a smažili přitom vejce k snídani?)

Dost suchý

Čerstvě probuzený Erýsek se plouží obývákem podívat na bráchu: "On se ještě hejbe!"

Stesti aneb nástrahy seznámení po síti

Na pískoviště dorazila spřátelená osamělá matka dvou dětí. Zářila, neb již nebyla osamělá, prostřednictvím seznamky http://www.stesti.cz/ se odosaměla a již půl ruku žije v páru. "Zaregistruj se tam, Hani, bude to legrace, zvedneš si sebevědomí!" Což o to, sebevědomí mám až na půdu, ale takhle žít v páru... zasnila jsem se.

Večer jsem na server nakoukla. Blbá seznamka, no, přece ze sebe nebudu dělat vola. Následující večer vybírám ze svého fotoarchivu obrázek, na němž (bez brýlí a v hraničním stádiu vykojené štíhlosti) půvabně a smutně civím v tom nejlichotivějším úhlu, v jakém mě kdy fotografický aparát zastihl. Dělám ze sebe vola, registruji se (22:03) a jdu spát.

Ráno nacházím osmnáct vzkazů od nápadníků rozličného věku, vzdělání i provenience. Vyřazuji vyučené. (Sorry, kluci, když já si pořád tak trochu myslím na nějakého toho outdoorového intelektuála - co by mě měl rád, Kristýno :-) ). Ze zbylých patnácti mě zaujal jediný.

Nechápu totiž, co tady dělá. Interesantní mulat s kultivovaným projevem zabývající se exotickým a výnosným oborem. Přikládá odkazy na své působení v české televizi. Se zájmem sleduji, jak v Událostech, komentářích s nadhledem rozkládá o ekonomických vazbách mezi Čínou a Afrikou. Tuším nějakou zradu, ten přece musí mít zájemkyní o společnou cestu životem přehršle.

O něco později se na pískovišti ptám otce mého druhorozeného, zdali toho pána nezná z práce. Zná, proč? Improvizuji historku ve stylu "jedna kamarádka" a dozvídám se kýžené informace. Chlapíkovo bývalý spolužák, zářivě inteligentní, převzdělaný, zábavný, naprosto za vodou, jen lehce samožer, bývalý manžel miss jedné západní země a hlavně vyhlášený milovník žen, který se svou pověstí netají, naopak mu pomáhá rozšiřovat řady krásek padajících jak zralé klasy v jeho mužnou náruč. Věk uvedený v profilu neodpovídá realitě.

Otřásám se smíchy a jdu s pravdou ven. Chlapík se taky otřásá smíchy. Erýsek se přidává, ač neví čemu, a padá z něj písek jak z oslíčka tolary. Historka nás pobavila, jen nám není jasné, podle jakého klíče ten půvabný výtečník vybíral, že klikl právě na můj profil. Vytahuji druhorozeného z kočárku, kojím, jeho otec se cpe Lučinou rovnou z papírku a celou cestu domů se pochechtáváme, jak je ten svět malý.

Strava kojící matky

Některé věci jíst nemůžu (takové ty notoricky známé nadýmací zelí, luštěniny, čerstvé pečivo, hrozny... přesto asi někde dělám chybu, Rudu trápí prdy). Pak spustu věcí jíst můžu, ale dle mé momentálně oblíbené autorské dvojice Strnadelová-Zerzán bych je měla pořádně rozkousat. Na kašičku, na vodičku. Tak sedím u oběda, u prsu mi visí probudivší se Ruda, u stolečku mě pokouší Erýsek a schválně si nabírá velké lžíce, aby mu to pěkně padalo kolem pusinky, namáčí levou ručku do polévky, já klidně a tiše napomínám, pak zvyšuji hlas, řvu... Najednou koukám, talíř mám prázdný - o kašičce nebo vodičce ovšem nemůže být řeči.
Je po obědě, Ruda usnul v houpačce, Erýsek brečí v postýlce, že spát nechce. Smůla, kamaráde, prostě budeš. Od sousedů z horního patra se ozývá důrazné ťukání. Patrně na nás. Otvírám skříňku na sladkosti pro Erýska, beru si půlku perníku máčeného v čokoládě, který měl Erýs dostat jako mňamku po večeři. Zamyslím se, zda Erýska jít pohladit a vrátit do postýlky, odkud podle rány zřejmě vyskočil po hlavě. Najednou koukám, perník je pryč. Celý. O kašičce nebo vodičce ovšem nemůže být řeči.

Houpačka...

Převládají tedy dny, kdy jsem velice šťastná. Kluci jsou bezva, brečí jen chvílemi a nedlouho, Erýs už za pusinkami neskrývá zoubky a pláč z prdíků jsem se naučila brát jako sice nepříjemnou, leč nutnost. Matky na hřišti závidějí dva pečující tatínky, celkem idylka.

Pak jsou dny, kdy má bezedná naivita ohledně toho, že pro své děti chlapi dokáží měnit i životní plány (neřku-li ty na víkend), dostává na prdel, a to pak jenom čučím a brečím. Jak říká teta J. - čím dřív si připustím, že moje děti jsou jen moje starost, tím líp pro mě (a pro Erýska taky, "neplakej, neplakej, musíš uklidnit" říká dost úpěnlivě)...

Nejsilnější zážitek z návštěvy pediatra

Maminky: Ruda přibral 3/4 kila.

Erýska: Pan doktor má želvu, co žere maso.

Dobrý článek

http://www.rodina.cz/clanek6975.htm

Úvaz

V životě jsem z návodů nepochopila, jak se váže dítě v šátku do úvazu zvaného kolébka - a jako na potvoru je to jediný správný zdravý způsob pro mimínka, která ještě neudrží hlavičku vzpřímeně. Týrala jsem tedy své syny křížem v kapse a pevně ho utahovala, aby se jim tam kebulky neklimbaly.

Pak dorazily Linda s Rozárkou, co chovají lamy, a já se to od nich konečně naučila. Od té doby nosím Rudu ve vzorném klubíčku v úrovni svých prsou, můžu mu pusinkovat hlavičku za pochodu a on může koukat ven. Líbí se to i Erýskovi: "Nosíš Rudu v podprsence!"

Bratři

E: "Rudo, tu máš!" (podává mu autíčko)
R: (nedbá)
E: "Rudo, hele, auto, tu máš!"
R: (stále nedbá, leží, čučí)
E: "Rudajs, říkám ti to naposled!"

A vůbec už se mi poslední týden několikrát stalo, že jsem se zalykala štěstím, jak je tady teď živo a dobře.

Veselý Kloub

E: "Maminko, ty se menuješ Veselá!"
M: "Ne, Erýsku, já se jmenuju Kloubová. Tatínek je Veselý a ty jsi Veselý po něm."
E: "Já sem Kloubovej!" (Kopec srandy, strašně ho to rozesmálo a obdařil mě kupou pusinek.)

Zlý nebo hodný chlapeček?

Erýs předstíral, že dává Rudovi dlouhou pusinku na hlavu - a tajně ho kousnul. Ruda by ho ani nepráskl, ale ten otisk nešel přehlédnout. Schválně ho mačká, tlačí do něj hlavou (má v palici fakt sílu) a snaží se ho bít.

Taky mu ale odnáší plínky a tamponky z pupíku do koše a hlídá, když se Ruda budí. Když si toho "náhodou" nevšímám, hned mě upozorní.

Na vycházce jsem se přes plot zakecala se sdílnou starou paní. Erýska už to nebavilo a nutil mě jet dál. Paní zmínila, že na zlobivé chlapečky má pěkný sklípek. Erýsek se na mě tázavě podíval a já se dušovala, že na téhle straně plotu jsou jen samí hodní chlapečci.

Motorkáři řeší problém

Už jedou!

Zrušili jsme dudlíky

Chtěla jsem to udělat už před pár týdny, protože mě pohled na dudlajícího, v důsledku čehož i slintajícího a šišlajícího Erýse točil do běla. Odkládala jsem to jen kvůli miminku, aby mu dudlíčka nezáviděl. Jenže Ruda nedudá. Ruda radši řve nebo se nosí v šátku.

Dudlíky jsem vyměnila za gumové medvídky, hodila do koše a pak už je odvezli ti zajímaví úžasní mužové, co tady jezdí s popelářským vozem. Ti jsou vám tak skvělí, že jim to Erýsek i odpustil.