Jak se cítí rozsévači...

... jsem si vyzkoušela dneska na poli s luční směsí a na kousku se svazenkou. Když tak pěkně pršelo, bylo by hanba toho nevyužít. O kus dál rozséval Hospodář, měl jinou směs a o dost velkorysejší gesta. Holt maj to v sobě.

No to už je vrchol...

... léta. Sklízíme cukety, patizony, oříšky, rajčata, fazole na jídlo i sémě, zelené fazolky, brambory, druhé kolo malin, hrozny, yzop, petrželku, jablka, hlívu a tak. Musím vygooglit nějaký recept na chutney, rajčata se nějak zbláznila. Husy pokakaly výběh, Hospodář to shrábnul a vyvstala potřeba vymyslet, kde se co bude příští rok pěstovat, aby se hnojivo vrhlo na ty správné záhony. Tetelím se, protože tu a tam padne hláška typu "tohle už tu nebude, to dáme na pole" a to znamená, že se mi to nezdá, že to pole tu je a nezmizí.

Potkala jsem košíkáře, slovo dalo slovo a tak k plánům na vinici a chřestovnu přibyl prutník. Bude třeba ho něčím obehnat, aby nepřišli srnci a neokousali nám vrbičky... A v takových a podobných sladkých starostech mi dnes utekl den.

Velký kluk

Ruda bude chodit do školky. Už si s bráchou domluvili, že když mu někdo bude něco brát, zmlátí ho společně.

Chlapík

Dlouho tu na mikrouších nefiguroval. Jo, ten chlapík, co si tehdy myslel, že on má přece štěstí, a tak si pro jednou nedal pozor. Pak jsem od něj dostala k Vánocům k břichu krásnej film. Juno, o 16tileté holce, co přijde do jiného stavu, ale je to rozumné děvče a proto se rozhodne dát to dítě k adopci někomu, kdo ho chce víc. Nezkazila tím tak život sobě ani svému partnerovi, sympatickému chlapci-běžci.

Ruda dorostl do věku, kdy táta nějak začal být důležitý. Jednou za dva týdny nestačí. Budí se s tím, že chce tátu. U snídaně fňuká, že chce tátu. Mám tátovi udělat haló, haló. Občas to udělám, ještě víc občas to zvedne. Pokecá s Rudou a za dvě hodiny je to tu znova, udělat haló, haló tátovi. Rudíku, táta nemá čas, má skvělej novej projekt. Oběhne Island za třicet dní. Třicet dní, třicet maratonů. Sousto pro drsňáky.

Taky má ženu a miminko. Miminko pojede na Island s tátou, pokud se seženou sponzoři. Ne, můj táta to chlapíkovi v práci fakt nedomluví, nemá ho rád. Chlapík se diví. Proč jen ho ty lidi nemají rádi.

A kdy prý půjde Rudík na tu operaci s nohama. Povídám, že nejspíš v zimě. A nemohl by prý jít ten měsíc, co tu chlapík nebude? Až se vrátí, bude už Ruda v pohodě a on se mu bude moci o to líp věnovat. Jasně, a ležáka Rudu budu tahat a těšit já s Hospodářem. Ne že bych snad počítala s něčím jiným, ale takhle na plnou hubu, když se to řekne, a úplně beze studu, to bych blila.

Mám dny, kdy slyším táta haló, haló a pro jednoho bych nenáviděla všechny chlapy světa.

Naštvaně a potěšeně

Autíčko mi nakonec spolykalo 13 tisíc. To mělo být 52 vysokokmenů na novém poli. Už se s tím srovnávám druhý den, místo abych byla ráda, že jsem ty peníze měla a auto jezdí.

Ale první vlaštovky vyrovnanosti už tu jsou, zjistila jsem, kde si nakopu svídy a brsleny do živého plotu. Trnky a hlohy dohledám. Špendlíků jsou všude mraky. Rugosy přinejhorším nařízkuju. Hospodář se raduje, že to bude pěkně pomalu a všechno vlastníma rukama. Hm, každej má nějakýho koníčka.

Potěšily mě brambory. Na jaře jsem na Bobkovu radu položila na posekanou pýrovoostřičnou plochu vedle záhonu 12 balíků slámy a do každého strčila dvě fialové brambory. Ty jsem vyhrála v tombole na školkovém plese, takže vstupní investice odpovídá ceně lístku i s přidanou hodnotou protancované noci, třech vodek s džusem a spoustou srandy. Navíc jsme vyhráli i dva dorty, to zase potěšilo Hospodáře, je na sladký.

Později na jaře se Bobek, známý pesimista, podíval na nový záhon pochybovačným okem a pravil, že jestli to nezaleju, nic z toho nebude. Nezalila jsem, neměla jsem na ty konve sil. Budu muset začít cvičit s Jill Michaels jako moje kamarádky, abych nějaké síly nabyla.

Brzy v létě mě Hospodář donutil přidat se a sbírat s ním mandelinku. Zkoušela jsem ji sypat slepicím i husám, ale nic ji nežere. Chápu svou drůbež, mandelinka je fakt hnusná.

A dneska večer se Hospodář nabídl, že mi uloží děti, abych si mohla v klidu zasklízet. Taková sklizeň spočívá v tom, že zahrádkář ty balíky zvedne a vysbírá pod nimi čisťounké brambory z úhledných hnízd. Při té příležitosti vypleje těch pár svlačců a mochen husích, co se prodraly slamou, a je hotovo, sklizeno, vypleto, nový záhon na zelené louce pro česnek na světě. Aj lalalalav diz gejm.

Září, práce, instituce

Blíží se září a oni volají. Studenti, klienti, staří a noví. Není jich nějak třeskutě moc, ale už by to chtělo upíchnout Rudu aspoň na dva dni do školky, aby byl klid na práci.

Jenže Rudíček je první pod čarou. Zatímco děti jedné tlusté paní z Křivenic, která nepracuje a nikdy nebude, jsou přijaté. Prý je samoživitelka, ty mají přednost. Mýtus samoživitelky jsem jí promptně rozbila, sorry, holka, ale ten pán v produktivním věku, co celé dny postává vedle krámu s lahví piva a invalidním důchodem, je tvůj partner a otec tvých dětí, zaslouží si, aby o něm ve školce věděli.

Takže nevidím důvod, proč by Rudu měla celé dny hlídat babička Trnková, když tu na to máme instituce.

Osít

Je třeba osít můj hektar nějakou směsí, aby se měla zvířata kde pást. Je vedro, tak sedám k internetu a zjišťuji, že zatímco za osivo pro suchou pastvinu od šlechtitelské stanice (www.dlf.cz), kde se prokousávám výrazy diploidní, triploidní a jánevímjaký a kde mají na telefonu ochotného pana inženýra, mě vyjde na půl hektaru (25kg) něco pod dva tisíce korun; tak na mnou milovaných, zbožňovaných a překrásných www.plantanaturalis.cz mě jeden kilogram pestrého osiva, jehož názvům rozumím, vyjde na 990Kč. Ani to nenásobím dvaceti pěti, nemá to cenu.

Pak se tu taky z elektrárenského komína čím dál tí častěji černě kouří, prý když mají výpadek, musí zatopit 1,5 tunou mazutu a to musí filtry ven, protože by se hned ucpaly. Tak jsem se podívala na www.eps.cz, taky pěkné stránky a na telefonu taky moc ochotná slečna.

A do třetice všeho různého, co se tak u nás děje, se mi vysypal katalyzátor, ložisko a ještě něco. Taky jsem urazila Hospodářovi zrcátko, takže jsem o desítku lehčí a o hluboký cit vděku k osobě našeho automechanika bohatší.

S tvorbou na trh

Zavařila hrušky, švestky a kukuřici a vrhla na fler své nejnovější výstupy. K ctěné pozornosti spanilomyslných čtenářek vyzdvihuje především nový projekt hraček pro mimina zastoupený exemplářem Housenka.

www.fler.cz/Fazole

Přátelé

Před měsícem, dvěma jsme s Erýskem shlédli Mobyho klip In this world. Erýsek nemohl pochopit, proč sakra ty nádherný mimozemšťánky nikdo nezvedl ze země a neskamarádil se s nimi. Vysvětlovala jsem mu, že přistáli v Americe a navíc na fakt blbý ulici, kde chodí samí úředníci a žádný děti a že u nás by je určitě někdo oslovil a pozval na kafe.

To bylo kolem poledne. Odpoledne propukl Erik z čista jasna v pláč a když jsem ho utišila natolik, aby byl schopný mluvit, vypadlo z něj, že je mu mimozemšťanů strašně líto. Prostě téma dne.

Dneska odjela Dorka, už se nevozily balíky, Hospodář byl na šnecích, černoušky jsem odvedla na večeři domů a osaměli jsme. Jen já a můj prvorozený syn. Vytáhli jsme si kus keramické hlíny a tvořili. Pak jsme si navzájem umyli ruce, chodili po zahradě, sklízeli fazole na večeři a kochali se krásným světlem od západu dopadajícím na ořech a vinnou révu. A pak se to stalo. Přistáli u Erika v misce. Byli neviditelní, ale dalo se s nimi domluvit. Dozvěděli jsme se o jejich planetě docela dost. Dokonce měli i malinký rádio, co hrálo podobné písničky jako to naše. Erika tak rozněžnili, že si až za hodinu vzpomněl, aby se jich zeptal na vesmírné zbraně.

Teď s námi koukají na Vinnetoua.

Bleskurychlý příspěvek, bo neni čas!

Hodně se teď jezdí traktorem. Pomáhali jsme sousedům sklízet brambory a Erýs s Rudou drncali v přívěsu. Dneska nám Tondík svážel balíky slámy a nechal Erýse řídit!!! I když jsem ležela na zádech ve slámě u Hospodáře v náručí na valníku a pozorovala mraky, stejně jsem si všimla, že ty zatáčky jsou najednou nějaké divoké. Tondík měl co dělat, aby dorovnával.

Přijela Dorka, naše nová síla, bohužel jen na týden. Požehnání do domu, má kladný vztah k dětem i zvířatům (pomalu ho získává i k ručním pracem) a bez práce se prý nudí. Moje dopolední pomalé starty holt musí nějak přežít a k večeru, když pracovní tempo nabírá grády, už vypadá vyloženě spokojeně. Krmíme, paseme, kompotujeme, kompostujeme, plejeme, sušíme kopřivy, sklízíme a svážíme. Plavky ještě nevytáhla, knihu jednou.

Broskve

Technologii výroby marmelády jsem vcelku zvládla už vloni, něco červeného se svaří s cukrem a pektinem, naleje do sklenic a otočí vzhůru nohama. Brnkačka. Povidla byla letošní novinka a u té jsem hodlala zůstat. Hospodář ale touží po kompotech.

Na kompoty jsme měli tchyni. Jenže jak na potvoru se ovocné stromy rozplodily přesně sezonu poté, co jsem babi vykázala ze své kuchyně, když mi převěšovala ponožky na místo, kde přece schnou mnohem lépe. Hospodář touží po kompotech čím dál tím víc a broskev, ta podvraťačka, mu nahrává.

Postupně jsem telefonicky konzultovala s tchyní, slavným dědem (je potravinářský technolog, zas tolik se broskve od piva lišit nemůžou), strýčkem a maminkou. Když jsem přikládala mobil k víčku od lahve a ťukala na něj, aby konzultanti senzoricky posoudili, zda se chytlo, řval Hospodář smíchy.

Ale máme je! Dvacet lahví broskvového kompotu, další krůček k hojné soběstačnosti.

Plné dny

"Kočko, máte tam ty balíky, tak si přijďte naházet na hromadu, co budete chtít," pravil pan Slezák pod oknem, když jsem ráno stlala.

Namotivovala jsem Rudíka, že budeme stavět slaměné domečky a v džínách a na kole vyrazila. Slezákovic balíky jsou kvalita prima primissima, řádně slisované a těžké jak kráva. Po dvaceti minutách ze mě lilo a provázky mi příšerně odíraly ruce. Tak zase namotivovat Rudíka na cestu domů, převléct do montérkové velmi nehodobóžové sukně a pro rukavice.

Třetí kolo motivace zpátky na strniště se úplně nepovedlo a tak jsem zbývajících šedesát balíků z celého pole snášela na hromadu za tu vzdáleného, tu blízkého řevu. Tak nějak jsem navíc tušila, že to není úplně práce pro ženskou a že jdu drobátko přes své fyzické limity; jenže ty balíky, taková krása, nemohla jsem je tam nechat jen tak někomu pod prasata, když mám permakulturní sen na dosah zmožené ruky.

Oběd jsme ošulili, krupička, uřvaný Rudík to rád zalomil a já plstila, šila záclony, pekla koláče, sušila křížaly a těšila se na pomalou podvečerní procházku k Labi. Nakrmili jsme zvířátka a vyrazili, žádný cíl, maximálně koupačka. Podél Labe se ale ráno projeli páno z Povodí se sekačkou a k večeru to vypadalo docela dost jako seno. To potřebujeme, že. Takže otočka pro hrábě, káru, pytle a párkrát tam a zpátky a mezitím hup do Labe smýt pot. Když mě kolem osmé odchytili sousedi na grilovačku, vděčně jsem zapadla do zahradního křesla, Rudovi vrazila místo zeleninky klobásu a pro jistotu tam klepla pár panáků, abych přestala cítit bolestí vibrující nohy. Hlavně že duše byla sytá.

Sebepoznávačka

Před bratru čtyřmi lety jsem si musela přiznat trpkou pravdu: Ano, jsem submisivní pipina. Pak se s tím cosi dělalo, zhoršovalo, zlepšovalo a tak, a tuhle jsem si zase po letech musela něco přiznat, a bylo to sladké, růžovoučké a smetanové: Ano, jsem romantička.

Veliká dobrota

Nelze se nepodělit. Nadrobno nakrájím několik velkých listů lichořeřišnice. Zamíchám je do plnotučného tvarohu a bohatě osolím. Namažu na chleba. Navrch plácnu lžíci čerstvě uvařených povidel (recept viz níže), lehce rozmáznu a to je celé. Božské a fenomenální.

Recept na povidla bez míchání:

7kg švestek
0,5l octa
1,5kg cukru
Smícháme s opranými vypeckovanými švestkami a necháme přes noc stát. Druhý den na velmi mírném ohni (můj litinový pekáč může vyprávět, velmi mírný byl až druhý pokus) vaříme 4 až 5 hodin bez poklice a bez míchání. Ve skleničkách zaléváme rumem.

Já je ke konci nechám trochu přichytit, zkaramelizují a jsou lepší.