Magické kruhy

Pod balkonem rostou jakési prašivky. Rok co rok nacházíme jejich plodnice rozprostřené na trávníku v dokonale pravidelných kruzích. Dnes jsme se na to téma pobavili s dobrým kamarádem a jistě o nás mnohé vypovídá, jaké pro to máme zdůvodnění.

V životě mě nenapadlo, že by snad šlo o něco jiného než o vůli těch hub. Ty houby chtějí růst v kruzích. Třeba je to nějaké kouzlo. Houba je agens. Tolik já.

Kamarád na to jde prozaičtěji. Na trávníku vyroste plodnice. Přejede ji sekačka a rozpráší ji do kruhu vymezeného dosahem jejích nožů. Výtrusy se uchytí a vzniká kruh. Houba je patiens.

Jak to máte vy?

Cífka fotila

Ochutnávka, všechny fotky jsou k vidění na Webus Pilatus (viz spřátelené blogy vpravo).

Pravda pravdoucí

http://www.novinky.cz/zena/deti/113667-deti-za-rok-pripravi-rodice-o-dva-mesice-spanku.html

Konečně milí vědci přišli taky na něco rozumného.

Syndrom tlustého mimina

Erýsek se narodil jako váhově průměrné miminko. Po výživné mateřské smetaně se z něj velmi brzy stal valibuk trhající rekordy hodnot uváděných pro děti do jednoho roku. Teď je naopak lehce pod normálem, hlavně co se výšky týče. Rudýs se narodil nadprůměrný (že by tolik vážily jeho šesté prstíky na nožkách?) a po mateřském másle dosáhl ve dvou měsících života hmotnosti 7,9 kg. Pokud by se z něj snad měl stát vysoký statný muž, bylo by to divné a rozhodně by si to vyžadovalo trošky genetického testování. Pravděpodobnější ale bude, že trpím syndromem tlustého mimina. Co já, hlavně ty záda.

Hovory s Rudou

R: "Grrr, uň, uň. Glu."
M: "Copak to říkáš, broučku, co by sis přál?"
R: "Iglu."
M: "Ty by sis přál iglú?"
R: "Půlku!"

(Teda já to tam slyšela.)

Co všechno člověk nezažije...

... v Prokopáči. Nejdřív jsme zašli na přilehlý hřbitov. V dětství pro mě byl největší trest, když mi babička zakázala jít "na funus". Ve Hředlích umírali důchodci celkem často a jak zaznělo to trum-tum-tu-dum smutečního průvodu, nutila jsem babičku vzít si parádní šátek a přidat se. Pohřeb v sobotu Erýsek sice nezažil, ale čestvě pofunusoidně ověnčený hrob ocenit uměl.
A pak už šlo ráz naráz, zážitek za zážitkem. Nejdřív jsme kolečkem Rudova kočáru nabrali to psí a zakroucené. Pak jsme našli něco bílého krásného. Usoudila jsem, že z čeledi vstavačovitých/orchidaceae. Po telefonické konzultaci s Bludičkou a následné kontrole na googlu už víme, že šlo o okrotici bílou. Taková něžná skromná orchidejka.
Erýskovi se v lese nelíbilo, něco tam řvalo, tak zalezl pod kočár. Ještě že tak, přišel bahnitý půlkilometr a on zůstal přesto čistý. Já už méně, kočárek nejméně. Když jsme se dostali zase na sucho, rozhodl se ho Erýsek očistit - a už byl nejvíce. Teda nečistý.

Očišťujeme se a svačíme, když lesní ticho vyplivne samomluvného pána. Žádný drátek mu od ucha nešel, soudím tedy, že netelefonoval. Ze samomluvy plynule přešel do rozhovoru s námi a z něj zase do samomluvy. Erýsek fascinovaně hleděl na mizícího a švitořícího se zemí a oblaky...
Nedojedl ani první krajíc a les vydal další plody. Skupina TURISTŮ v důchodovém věku - opravdových oldschoolových jako ze Saturnina, pumpky, punčochy, vycházkové hole, nažehlené košile, dámy v kloboucích, šatičkách ke kolenům a se šňůrami perel na krku. Šel s nimi i lékař, měl zdravotnický kufřík a na krku motýlka. Erýskovi divní nepřipadali, já se mohla uchechtat.

Pak jsme zažili ještě spoustu významných událostí, které pro jejich infantilitu nemá cenu vypisovat, ale oba dva jsme byli šťastní. Ruda možná taky, ale nic neříkal, neb to celé prospal. Díky Pánubohu.

Erýsek trápí Rudu

Snažím se to moderovat, co to jen jde, když to přežene, bývá odvelen do ložnice, tam brečí, nadává a vrací se s tím, že "přestal". Kolikrát už stačí říct jen "jdi vedle" a on hned odvětí "přestal" - a přestane.

Chlapík ovšem svého syna týrat nenechá. Mé výchovné metody jsou prý slabé a do rukou to vezme on. Nemohla jsem si odpustit poznámku, že tvrdá ruka pár desítek minut týdně to jistě vytrhne. Chlapík je však přemýšlivý a záhy přišel na skvělé řešení. Když nemůže zasahovat on, bude k výkonu motivovat mě. Dokud neuvidí zlepšení, snižuje výživné na patnáct set měsíčně. Ach. Té moci.

Pro spřátelenou P.

P. se onehdá svěřila s frustrujícími vzpomínkami na doby mládí, kdy jediné lichotky, kterých se jí dostávalo, byly ty vyslovené roztřeseným hlasem pánů důchodců, zatímco mužové v jejím věku se ohlíželi po slečnách o několik oděvních velikostí menších. Znám to, taky jsem proběhnuvší pubertou počínaje oplývala půvabem barokního andělíčka. Ovšem, už pár let tuto etapu považuji za skončenou a zapomenutou.

Do dneška. V zahradnictví se mi pozoruhodně razantně pověsil na předloktí chvějivý věchýtek a vyjadřoval se ke stavu mého dekoltu. Potlačila jsem nevolnost, pronesla něco jako "ale děte, dědo" a schovala se za mohutnou paní zahradnici. Ta dědu poslala do míst jemu příslušejících a mně vydala požadované sazenice. (Zajímavé, když stav mého dekoltu po půldruhém pivu onehdá zhodnotil pohledný mladík - dlužno dodat, že formálně vybraněji a nikam se mi u toho nevěšel - nevolnost jsem nepociťovala.)

A co udělám se sazenicemi? Dnes máme s Erýskem Guerilla Gardening Day - soukromý happening spočívající v osázení veřejně ne/prospěšné plochy něčím krásným a jedlým. Pohled na zemědělsky nevyužitý sterilní parčík pod okny mě, doposud bezzemka, točí do běla. Dám tam dýně. Přidejte se.

Ruce

Ruda zkrotil své horní končetiny! Dovede je zdvihnout do výše očí, zkoumavě prohlížet, často se mu povede, že jednou chytí druhou a nacpe ji do pusinky. Vivat Rudova hrubá motorika!

Království za Dádu!

Už chápu, proč dětmi obdařeným domácnostem vládne Dáda Patrasová. Texty jejích hitovek totiž děti chápou a když už se na něco zeptají, není problém vysvětlit, popř. namalovat, že někdo chytil na pasece žížalu, motýlka a jiná veselá zvířátka.

Já dělám tu chybu, že nehodlám slevit z navyklého standardu (s d, Pavle :-D ) své hudební kulisy a dál poslouchám oblíbené kapely z dob bezdětných. Pak se ale nemůžu divit, že zvídavému dítku musím celý den vysvětlovat nová slova: náhle, mor, dobytek, zachvátil, pověrčivý, lid, pastor, moc, nečistá, šibenice, hrdě, vztyčená, samotná, obloha.

PS: Ale taky dneska troubil na autíčko a tvrdil, že je pan černoch Miles Davis. Jen tak dál.

PS: Kdo z uvedených výrazů pozná, která písnička u nás dnes odpoledne zazněla, získává mnou vlastnoručně uvařenou večeři. Osobně sice sázím na Cífku, ale třeba bude někdo rychlejší.

Léčba chřipky hippoterapií

V sobotu večer po lezení to na mě padlo a zatím to nevypadá, že by to chtělo zmizet. Spánek se pro mě rázem stal tou nejžádanější komoditou, mezi jednotlivými úkony všedního dne troubím do staré pleny, po telefonu škemrám o kus zázvoru na čaj (stále nedodán, máte šanci).

Dopoledne idylka, Erýs byl ještě u táty a Rudýs si v kočárku užíval libozvučné francouzštiny v podání Báry a skutečného Alsasana. Maminka spala i bez francouzštiny. Odpoledne jsem upozornila Erýska, že maminka bude drobet podrážděná a dělala všechno pro to, aby ho nenapadlo chtít jít ven. Jak jinak, napadlo. Vyzbrojila jsem se obrovskými kapesníky a s ohledem na napuchlé oči, orosené čelo a odřený nosík zvolila neobvyklou trasu procházky - hlavně nikoho nepotkat.

Potkali jsme Moničina koníka Tondu. Monika přes zimu přikoupila pidiponíka Boženu a dostihovou Lili. Zajásala jsem, zhroutila se s Rudou u prsu do trávy a nechala Erýse, ať se mezi nimi důvěřivě motá. Okusil Božčin krok i klus, několikrát podlezl Tondu, Lili s respektem okukoval. Do toho se Rudolf rozeřval, standardní prdy. Monika navrhla nestandardní léčbu. Ruda byl položen bříškem na teplý voňavý Božčin hřbet, zaryl prstíčky do hřívy, pohoupal se, vyprděl se. Tak to dneska docela dobře dopadlo, uvidíme zítra.

Úskalí seznamování na internetu podruhé

Zajímavé je, že i když jsem si inzerát hledající pána s nadhledem a lanem pověsila v době, která mi přijde už docela vzdálená, tolik věcí jsem mezitím naprosto nevirtuálně zažila, zčistajasna se ozývají opozdilci. Po kauze "interesantní mulat" už obezřele čtu mezi řádky odpovědí, ale jedna byla naprosto přímočará. Od člověka, o jakých jsem se naivně domnívala, že už vyhynuli. Jasně napsal, co vše vlastní, co vše od partnerky požaduje, a přiložil FOTKU. Na té fotce si zapaluje doutník eurovou bankovkou značné hodnoty. Smíchy jsem spadla z nafukovacího míče a nemilosrdně zmáčkla SMAZAT. Sorry, kámo, určitě se najde blonďatější.

Chlapi tahači a dcera štěstěny

(TC Smoke)

Je krize, všichni chlapi dřou jak koně a když už mají volno, rozhodně nemají čas na nějakou charitu. Dělat společnost matce s dvěma nemanželskými dětmi - to by se za charitu tak trošku dalo považovat, ne? A já nevím, jak to dělám, ale když si chci zalézt, vždycky nakonec může jeden z databáze mých schopných, mladých a pohledných Tahačů Cest. Nevadí jim tiše řvoucí miminko ani nahlas řvoucí batolátko, trpělivě čekají, až nakojím, převleču počurané gaťky, zabavím a uspím. No, možná jim to vadí (určitě jim to vadí?), ale jsou to slušní kluci a nic neříkají.

A pak taky ještě máme denně za dveřmi toho ježíška a vysvětlení je vlastně prosté - jsem dítě štěstěny!

Šňůra nebeské radosti

Prý bych se měla o Erýska víc starat. Ve svých dva a čtvrt se totiž občas počurá a nejí slušně. Utírá si nudli do rukávu. Zanedbanost sama. (Jen tak off topic, já jsem si tuhle ve svých devětadvaceti utírala nos do kapuce u trička, ale to bylo dojetím a vůbec - kdo z vás to dovede, takhle obratně, co?) A jestli prý na tom lezení nemám nějakého chlapa. Mám, hned tři, o těch napíšu hned, jak dopíšu tohle. A co že tím svým lezením vlastně sleduju.

Takže jednak je to určitě výchovné a zdravé pro můj dorost. Pískem na obecním hřišti dokáže naložit bagříček každej malej jouda, ale popelem z ohniště pod skalami, na to je odborník náš Erýsek. Zmrzllinu z Hypernovy taky dokáže zbaštit každej malej jouda, ale udělat si nanuky z odlomků vápence, na to je odborník zase náš Erýsek a spolu s ním Kuzmovic Kajda (oba své makety cucu na kládě včas vyplivli).

Navíc to nedělám pro děti. Dělám to čistě sobecky pro sebe. Baví mě to, fyzicky sílím a dostanu se mezi lidi. Někde jsem četla, že smyslem života je navlékat na šňůru nebeské radosti. Tak navlékám.

Sny o strážném andělu

Dnes jsem položila za dveře plastový pytel s odpadem, že ho vynesu, až půjdeme s Rudou lézt. O hodinu později - nebyl tam. Zmizel. Včera jsem za týmiž dveřmi nalezla model letadla z druhé světové války se žraločími zuby. Předevčírem vojenský vrtulník. Před třemi dny leželo v podvozku našeho zaparkovaného kočárku blikající letadýlko. Erýsek otevírá dveře 5x denně se slovy: "Jdu pro dárek." Já je otevírám se snivou nadějí, že za nimi bude stát něco jako Kunal Kapoor, který mi ze svých výšin odebere těžkou korbičku kočárku a pohazující s ní v jedné ruce jako s pírkem, druhou čapne mě a Erýska a vylevituje s námi k nebesům za zpěvu vlnivých orientálních melodií.

O knížce a pánovi

Tak jsem dočetla Dýchat s ptáky od Cílka. Po dlouhé době knížka, kterou jsem nezhltla, nevytěžila nějaký ten bonmot a nezapomněla na ni. Jsou to eseje a u těch mám často pocit, že nevnímám (přes) dílo, ale rovnou autora. Cílek je ostatně fyzicky krásnej chlap a představa, že tohle nosí v hlavě, je ještě krásnější. A zaplaťpánbů se dostávám do věku, kdy mi tohle tvrzení nevynese konzultaci u psychoanalytika se zaměřením na Elektřin komplex.

Viditelná jemnost mě u chlapů obvykle děsí, bojím se totiž zjemnělosti. Cílek mi ale přijde takový kulatý, všeho do té správné míry. I když kdo ví, co je to vlastně za typa.

Jistič

Venku prší. Plyšová myšička navázaná na červeném provázku se vznáší obývákem, střídavě nahoru a dolů, podle toho, zda si malý jistič mumlá "dober!" nebo "povol!" Maminka řve smíchy.

S únavou roste... asertivita

Těhotná a velmi unavená K., křehká blondýnka aristokratického typu, se mnou seděla v dětském koutku. Občas zasáhla, když se její dcerka poškorpila s Erýskem o autíčko, ale jinak byla ráda, že sedí a nic nemusí.

V dětském koutku byl kromě nás taky nesympatický chlapeček. Občas do něčeho kopl, občas někomu něco sebral, bloumal znuděně (zřejmě důvěrně známým) prostorem a pak se otočil na K., tu krásnou blonďatou "tetu" a zahlásil, že má žízeň.

K. nevyskočila a nešla mu natočit do plastového kelímku z barelu, namísto toho odvětila: "Tak to máš blbý. Mně je to jedno."

Morfologie ryb

M: "Erýsku, to, co papáš, se jmenuje rybí prsty!"

E: "To nejsou, maminko, prsty. Ryby nemají prsty. To jsou ploutve!"

Dave Holland

Miluju ho a bude v Praze. Seženu lístky? Půjde Pepa se mnou? Vezmu Rudu do šátku nebo ho bude nějaký dobrovolník vozit před Lucernou?

Už je mi poněkud trapné...

... že středobodem mého žití jsou stále ty prdy, ale dnes to kulminovalo. Relativně klidnou a v dobré společnosti prolezenou sobotu jsem zakončila gulášem. Ouha, v základu je cibule a tu mají prdíci rádi. V neděli jsem se několikrát tázala "chybujícího Stvořitele", proč to tak malé děti vůbec mají a proč mě alespoň k večeru není ochoten obdařit dvěma páry rukou. Nakonec všechno samozřejmě dobře dopadlo, obě děti spí.

Taky jsem přišla na to, že jsem vážně jouda. To se mě takhle včera večer zase někdo snažil vytočit a já po té pěkné, příjemné sobotě a malém pivu na sluníčku ne a ne mu na to skočit. K hádce jsou ovšem třeba dva. Že já to tak nedělám už dávno...

Vychovávat neumím...

... nijak zvlášť, navíc jsem teprve v začátcích a výsledky na sebe nechávají čekat, přesto si jsem vědoma několika milníků, které mě v tomto ohledu pozitivně formovaly.

Poučka tatínka kynologa: "Nikdy nedávej jeden povel dvakrát, neuposlechne-li poprvé, zasahuj." Bludička mi v praxi na svých dětech předvedla, že poučka tatínka kynologa funguje, jen nebýt líná zvednout zadek a zasahovat. Cífka dokazuje, že pořádek se dá udržet s libovolným počtem dětí. "Koncept kontinua" mi dovoluje bez výčitek svědomí dávat Erýskovi víc svobody, než jsem kdysi mívala já. A pak samozřejmě "Respektovat a být respektován" - holy bible rodiče, který nerad bije děti. A taky si pamatuju, jak mi byly příjemné maminčiny pěstěné ruce na čele, což k tomu jistě taky patří.

Dneska na hřišti seděla maminka 3letého čerta, které se nedostalo poučky kynologa. Ve chvílích, kdy bych vyskakovala a (abych mu nemusela dát na prdel) uplatňovala na Erýska vyčtené z "Respektovat a ...", ubohá a zoufající si matka posté vydávala zpoza časopisu tentýž povel, jako by hrách na stěnu házel. Tak jsem pocítila něco jako vděčnost k výše zmíněným osobám a knihám.

Nestíhám zapisovat...

...Erýskovy hlášky. Ale po celý den se jimi královsky bavím. Rudýska baví zase francouzština, reaguje na ni vydáváním jemňoučkých zvuků a někdy i úsměvy. Protože francouzsky neumím, točím kolem dokola tři české říkánky s francouzským přízvukem typu leze prrrrase do trrramvajééé.

Dnes přišla Pavlína a francouzsky mu řekla, že málo pracuje. Byl spokojen. K večeru přišla i Janička, chlapce si rozdělily, jedna koupala a rozvíjela slovní zásobu, druhá hrála fotbal a hýčkala. Já věšela prádlo a vařila. Výsledek na sebe nedal čekat déle než do půl deváté, kdy byli oba chlapci spokojení, najedení, čistí a uložení a my usedly nad šálek čaje a mrkvový koláč. Tři ženy na jednu domácnost se mi jeví akorát, obzvlášť když ta kojící celou předchozí noc řešila prdíky . Opět se mi osvědčilo, že na přísloví o nouzi nejvyšší, pomoci nejbližší něco je.

Erýs hláškaří

V autě: "Maminko, co je autoškola? Tam se malinký autíčka učí jezdit, že jo?"

Majetnicky pokládá ruku na Rudýska: "Tohle dítě patří na Cibulku. I s Erýskem."

"Dobrou noc, Haničko maminko."

Babiččiny songy

Letí šíp savanou, Malý hošík černovlasý (to je ten, co neměl tatínka, ale měl se za něj pomodlit otčenáš), Ach synku, synku - to všechno je plné výrazů, které Erýsek nezná a na jeden každý se důsledně ptá. Už jsem od rána objasňovala, k čemu je šavlička, proč má synek spravovat kolečko, jaké známe typy krajiny ( kvůli té savaně), co je to žalování...

Erýsek si teď na gauči hraje s jednorukým motorkářem na policejní motorce a vysvětluje mu: "Nauč se, motorkáři, hospodařit!"

Žako

Chlapík obdivuje první úsměvy "nejmocnějšího, vládce vesmíru, malého rammsteinisty..." a já si čtu mail. Kamarádka smutně píše, že půl roku po zakoupení papouška žaka jí potvrdili silnou alergii a papouch musí z domu. Hledá se hodný majitel. Přečtu mail chlapíkovi a ten prohlásí dotyčnou za fifinku, vždyť ten chudák žako se dožívá šedesáti let a na majitele bývá silně fixován. Skoro to vypadá, že mu zkazila život. Prostě fifinka.

Vaří to ve mně jak v papiňáku a nemůžu se nezeptat, jestli tady nevidí nějakou paralelu. Za rok a půl dodělává školu a odjíždí do ciziny stavět dřevěné domky a žít ten správný svobodný život. Malí vládcové vesmíru a rammsteinisti se taky kolikrát dožívají šedesáti let a na rodiče se během prvních dvou let života možná taky zafixují.

Je mi vysvětleno, že jeho plány do budoucna jsem znala a byla seznámena s okolností, že kvůli dítěti, které jsem si přes jeho protesty rozhodla nechat, je měnit nebude. Ano, to je pravda. Pak jsme taky spoluprožili porod a velkou část šestinedělí. To nic nezměnilo na tom, že chlapík nelže, je čistý jak lilium, vždycky se mnou jednal na rovinu. Ano, to je pravda. Ruda se mezitím naučil usmívat a skoro to vypadá, že jsem mu zkazila život. Prostě fifinka.

Tak jsem ho vyrazila. Jestli někdy uslyšíte, že jsem hysterka, která brání otci v kontaktu s dítětem, tak je to pravda. Můžu za to já. A taky trochu papoušek žako.

Jak vypadá...

... lezení s Rudou? Slovo "prdy" jednoznačně převažuje nad výrazy jako "lano, dober, chyt..." Ale je to moc pěkné.

Značka: Samota je zlá :-)

Sešli jsme se pod jednou skalou celkem náhodný vzorek čtyř mladých, pohledných lezců a lezkyň. Všichni čtyři, jedni více, jiní méně ostýchavě, jsme přiznali, že už jsme v životě zakolísali natolik, že jsme využili služeb internetové seznamky. Nikdo se uspokojivě neseznámil :-).

Sádlo a klid

Erýsek u babičky a dědy nejradši jí chleba se sádlem. Jak jinak. Spokojeně žvýká druhý krajíc a z neznámého důvodu si cpe do pusy tři prsty. Babička vlídně říká: "Erýsku, pročpak si strkáš do pusinky prstíčky?" Erýsek neméně vlídně odpovídá: "Babičko, prosím tě, nech mě v klidu napapat!"

Vonění

Usínala jsem s teploučkým pulzujícím Rudou v náručí, polštář voněl kouřem z páleného dřeva, Ruda jako perníčky a já měsíčkovým krémem Lavera. Nádhera.