Všechny zmrzliny letošního léta

Vloni kralovala ořechová ze zámku. Letos si zámecký mistr cukrářský otevřel vlastní kavárnu a chodíme na jogurtovou s černým rybízem, kokosovou s kokosem a banánem, čokoládovou černou jak noc. Poprvé v životě jsem tuhle na Hlaváku ochutnala pistáciovou, jen abych zjistila, co na ní můj bližní má. Jo, vcelku chápu. V Roudnici na malém náměstí servírují na kovových mističkách, z kterých maličcí dojemně vyjídají lžičkou, nejlepší jahodovou světa. Prý na ni ještě někdy pojedeme. Beru za slovo, kdyby už nikdy žádný slib neměl být splněn, tak na tomhle bych si trvala. Pevně věřím, že ta jahodová semínka tam nebyla přisypaná pro "autenticitu" z pytlíku koupeného od kdejakého obchoďáka.

První letošní domácí byla meruňková, oprášila jsem zmrzlinovač, co jsme s Hospodářem vyhráli v tombole na plese ZŠMŠ Horní Počaply spolu s dvěma dorty a půl pytlem červených brambor. Miska meruněk rozmixovaná se kelímkem smetany a vaničkou tvarohu, domácí vanilkový cukr (díky baby-cafe.cz za vanilku dovezenou od Papuánců). Dala si a dojedla i Dorka, která tento týden mé kuchařské pokusy pozorovala z bílé lavičky v kuchyni zhusta s krajním podezřením v krásně modrých očích.

Medobraní a spousta vody

Zažila jsem den plný medobraní a zamilovala se do velmi nízkých nástavků. Nízký nástavek plný medu stěží urvu, spíš neurvu, a i samotné rámky, když beru do ruky třicátý, poněkud těžknou v levici. Velmi nízké jsou krásně malé, holky do nich neplodují a tak nějak se mi to celkově jevilo jako radostnější a téměř holčičí řešení.

Upocená, upatlaná od propolisu a hezky unavená jsem se vracela Prahou k Hlaváku, do příjezdu Helen víc než hodina času a tam, kde stával růžový tank, se lidé nechali ostřikovat fontánou. Taky jsem se nechala ostříkat, spolu s úřednicky oblečenou paní mířící do práce. Doufala, že než tam dojde, bude z ní zase suchá a důvěryhodná dáma. Velice šťastně působící bezdomovec si tam vlezl celý, zatáhl s sebou za ruku i partnerku a pak vypadal ještě šťastněji. Voda smyla to charakteristické něco, podle čeho člověk pozná člověka z ulice na první pohled, a byl z něj prostě jen mokrý pohledný řekněme pětatřicátník v rozepnuté košili se skobou na zadku džínů. Dojímalo mě to, pod vodou stejně nebylo nic vidět, tak jsem si i já dovolila být velice šťastná jen trochu plačící řekněme třicatřicátnice v mokré sukni uprostřed vířících kapek.

Odvezla jsem si Helen od vlaku rovnou k Labi, tam nabrala Hospodáře kosícího otavu a přeplavali jsme si řeku tam a zpátky. I Koniáš se přidal, je to k nevíře zdatný čtyřnohý plavec.

KURZ ZRUŠEN!

S politováním oznamuji, že kurz řezu peckovin bylo nutné zrušit pro malou účast frekventantů. Pokud jste někdo chtěl dorazit a jen to nedal vědět, tak smůlička. Těším se na vás i sličného Bořka zase na podzim během určování odrůd a velkého plánování, jakéže stromky vám má pan Buřil naroubovat.

A já frčím do Prahy, společensky se vyžít a v sobotu večer nabrat Helen, naši oblíbenou návštěvu ze Skotska. Kdo ji chcete vidět, přijeďte v sobotu po osmé.

Kam běží...?

Opravdový důvod k radosti

Takový hmatatelný. Radovat se dá z lecčehos, ze svěžího větru, z jasného nebe, z pocitu tekoucí vody na rukou, z nečekaného pousmání... no a nebo z plné kárky česneku.

Sklidila jsem první ze čtyř záhonů a raduju se.

A takhle to vypadalo v březnu:

KURZ ŘEZU OVOCNÝCH STROMŮ II

Vážení přátelé Ekozahrady Pod věží!

Připomínám těm, kdo se zúčastnili prvního kurzu řezu stromů (jabloní a hrušní), a nakonec i těm, kdo tam nebyli :-), že v sobotu 27.7. přijede Bořek Pavlata znovu, aby nás od 10h ráno naučil řezat peckoviny.

Budeme pracovat na vloni vysazených stromcích Ekozahrady i na odrostlejších v naší druhé zahradě a v sadu souseda Míly.

Až už toho budeme mít dost, nasekáme nějaké staré meruňkové větve, zagrilujeme a dlouho budeme probírat dojmy. Počítejte s tím, vezměte si spacáky a nějaké pevné i tekuté dobroty. Bořek bude slavit svátek, bude dort a šampíčko, to jsem mu musela slíbit. :-)

Případné dotazy volejte na 731 586 945, pište sem pod článek nebo na ekozahradapodvezi@seznam.cz. Webovky nám stagnují, je léto, jsem venku.

Se strunou

Dneska jsem ji definitivně zkrotila, strunovku pochybné kvality od babičky. Kus ekozahrady je vábně holatý a bude ještě líp. Polehlé plochy, na které jsem s ruční kosou fyzicky neměla, se dostávají pod kontrolu. Přesto jsem se s tou těžkou mašinou na popruhu cítila nemístně. Je to vůbec pro ženy? Korunu tomu nasadil Erik, který chvíli okouněl a pak pravil: "Maminko, jak to, že jsi první ženská, kterou vidím s křoviňákem?" Nenapadlo mě nic jiného, než  že to opravdu nebývá obvyklé. Jako vysvětlení nic moc, ale stačilo mu to. Nakonec, je to moje volba, mít ekozahradu, kdo už jiný by ji měl udržovat.

Štráduju si to po vsi se strunovkou na kárce v montérkách a soused Honza volá přes plot: "Co to máš na sobě? Kde máš sukni?" Pobavilo mě, že image funguje.

Malinko jsem se zrasovala, ale nebyl to špatný začátek dne. A bylo ještě líp. Přijela Hospodářova bývalá přítelkyně psycholožka. Se svým současným přítelem, který předtím, než se stala Hospodářovou přátelkyní, byl jejím manželem. Seděla jsem vedle něj u ohně jako aktuálka bejvalého jeho aktuálky, co bývala jeho bejvalka, kolem kromě našich dětí běhaly i jejich společné děti z prvního manželství, jeho dítě z meziobdobí,  a ona kojila jejich společné dítě ze současného vztahu. :-) Naplnilo mě to velkou nadějí, že věci nebývají vždy takové, jaké se v hormonálním vzepětí zdají, a že s troškou humoru se zvládne skoro všechno, muhehe.

A koncovka byla ze všeho nejlepší, Erik si doběhl k sousedovi truhláři pro své nové minikosiště na míru. Jeho rakouská padesátka je ostrá až běda a do tmy jsme se společně učili kosit na jakýchsi miříkovitých. Vonělo to, kluk není levej, a svět je přátelské místo, kde podle scénářů navržených psycholožkami na návštěvě nakonec všechno dobře dopadne.

Léto

Snědli jsme třešně, dojídáme maliny a rybíz, padají první letňáče a meruňkám dávám maximálně týden. Sklízíme bob, fazolky, poslední lusky, první růžičky brokolice a každým dnem dojde na česnekové záhony. Včelky lítají, nosí, cpou se z krmítka a matky kladou. Každý den nad nimi postávám, rozpačitě si drbu hlavu, co kam bych jako měla přeházet, a těším se na příjezd mistra včelařského, který bohdá zaplaší moje začátečnické nejistoty.

V nezahradních sférách je to jako na houpačce, takhle emocionálně vyosená už jsem nebyla, ani nepamatuju. Vyosená je od slova osa, naučila mě to svobodná matka Kateřina, s tou jsme ještě v Jinonicích sedávaly na zahradě u vína, s námi ještě jedna svobodná a jedna vdaná. Nasmály jsme se, navyměňovaly bluzónků a kurálí, holky moje, koukejte se někdy stavit.

Návrat

Vrátila jsem se z téměř celorodinné Vysočiny, zítra mám nějakou práci. Erik jel se mnou, necítil potřebu užšího kontaktu s jednou z babiček, ostatní zůstali, přidal se k nám i jeden mužný doprovod, děkujeme.

Ve rychlíku Praha-Hněvice jsem dětinštěla, každý sebemenší tunel jsme mohutně oslavili, mávali jednomu krásnému přípražskému kopci, na nějž měla maminka ambivalentní vzpomínky, rozstříhali staré tričko nůžkami na nehty a obvázali jeho cáry dvě raněná plyšová zvířátka. Teď jsou z nich veteráni a my jsme zase doma.

Obešli jsme zahradu, bez práce, protože hodná paní Trnková nakrmila a napojila ještě před naším příjezdem. Najedli jsme se třešní, malin, hrášku, prvních dvou letních jablek. Dlouho seděli před úly a sledovali, která včelka se vrací s pylem, a tipovali kytky. Pak jsme obešli zahradu znovu a pozorování ověřovali v praxi. Světle žlutý by mohl být z pupalky. Pak bylo opravdu neuvěřitelně moc včelek na brutnáku, celík ještě nerozkvetl... Erika to bavilo až překvapivě na to, že je spíš interiérový typ a moje kytkaření mu bývá k smíchu. Hláška: "Kytky jsou dobrý na to, že jsou pro včely" mě uspokojila.

Kvočna vyseděla spoustu malých kačenek, nechtěla jsem ji vyhazovat z hnízda kvůli počítání, ale hlavičky vystrkovaly zdatně. Když je nic nesežere, přibydou k poloodrostlým lahváčům a bude tu echt veselo.

Včelky jsou doma!

Nádherně voní, konečně nemusím jezdit po kamarádech, když se chci opatlat propolisem. Včera jsem okolo nich obzikovala až do večera, chystala krmítka, pítko, nakukovala do česen, jak se tam staví prdelkou ven a oťukávají se.

Jedna mi vlítla do boty (příště nenosit nadměrné crocsy), druhou jsem přimáčkla lýtkem v trávě, třetí se zapomněla pod sukní (vážně včelařky musí chodit v kalhotech?), čtvrtá, a ta musela být naštvaná, protože tam mám bakuli ještě teď, mě píchla do zápěstí. Všechny zásahy na levou stranu, ezoterička ve mně se raduje, že to má jistě nějaký smysl.

Sousedská

Přišel soused na pokec, v neprůsvitné tašce obr lahev hruškovice. Poseděli jsme v altánku a já si po chvíli přišla jak sedmnáctka na vodě. Sluníčko zapadlo, já se zabalila do kostkované košile, co po mě hodil z chodby Hospodář, a poslouchala jsem fakt špičkové opilecké historky z dob, kdy byli soused a druhý soused truhlář ještě mladí a neklidní.

Vytloukali takhle ve dvou křivenickou hospodu od dvaadvaceti vojáčků, někdo vyndal nůž a soused usoudil, že by to chtělo pro rovnováhu něco ostrého i na jejich straně. Vzal poctivý starý tlustý půllitr a praštil jím do stolu. Půllitr držel, stolu praskla deska. Repete o druhý stůl, výsledek stejný. Zoufalý hostinský zamčený v kuchyni volá z okýnka: "Vyser se na to, dyť mi to tu celý rozmlátíš!" a soused truhlář na to: "Jen mu dej, já to pak vopravim..."

Vyhráli, jak jinak, a já se směju ještě teď.

S novou kosou

Nějak se to tu poslední dobou sypalo. Přibylo práce a ubylo radosti z ní. Nějak se to řešilo, zkusila jsem velká gesta a Hospodář zase pasivní rezistenci. Zkusila jsem pasivní rezistenci a Hospodář v ní vytrval. Zkusila jsem komunikovat a drobet se to hejblo.

Dnes přišel Hospodář z práce v netradičně dobré náladě a daroval mi kosu, lehounce orezlou, ale slibnou. Naklepal mi ji, nabrousil a přidělal na kosiště do perfektního úhlu. Pak jsme společně posekali kusanec hustého jetelotravního porostu na sušení a šlo to báječně. Kosa lehoučká, ostrá, culili jsme se, rozhodli se, že bude společná, naše.

Dosekala jsem si budoucí stanoviště pro včely, místo pro maringotku, kousek příjezdové cesty, nakládali jsme trávu na kárku a já se po pár týdnech zase rozvzpomínala, proč jsem si vloni tohohle pána brala za manžela a že mi práce tady nikdy nevadila, dokud jsem u ní stíhala být šťastná.

Uklízela jsem kosy a vidle a cítila jsem radost a taky svaly po celém těle, pod tílkem a pod sukní, tak jak se lidi cítí po běhání nebo lezení nebo když se pořádně pomilujou, a jak se já cítím, když nasekám a shrabu hodně jetele. :-)

Žena, co potřetí strhla kosu

Poprvé od povodní jsem pracovala na ekozahradě a neměla pocit marnosti. Jo! Bude to dobrý.

Vysekávala jsem místo na maringotku. Za přátelsky levný peníz mi ji postoupí sousedka. Se sousedkou cítím, máme lecos společného.

Nejdřív jsem si ujasnila, kde by maringotka měla stát, aby se vedle ní vešly úly a nad nimi se od ní dala natáhnout stříška. Pak jsem se pustila do přerostlé trávy. Sekám si, sekám, občas si odkrokuju, kolik mi ještě zbývá, a přemýšlím, co s maringotkou dál. Očistit, natřít, popnout růží, natáhnout od ní pergolu a po ní pustit víno... kterým že směrem, to je blbost, tam už je hrušeň...

Napadá mě, že to celé dělám blbě. Přemýšlím od kytek, ne od světových stran a nějakého logického uspořádání. Tohle by chtělo chlapa, co to nakreslí, řekne, tohle musí stát tak a tak, hrušku přesadíš, ať to má nějakou štábní kulturu. Jinak si tu bude romantička děsně pracně hrát na nekonečném písečku.

Pak jsem se šprajcla, že když tu takový není, že to urvu sama, zatvrdila jsem se a zabrala do kosy.

A urvala jsem ji. Potřetí.

To mám z toho, že zkouším chlapatět, když jsem ženská.

Vesmíru díky za upozornění a vysílám si objednávku na mužné řešení.

Buika II

Ta ženská mě zničí. V duu s Marizou. V noci, když je tu ticho a chlapci už mě nepokoušejí. O malých pravdách, poschovávaných v koutech duše, o světle jeho pohledu, když se dívá (úplně jinak než ten chlap od Horáčka, nebo ne? :-), o světle a co osvětluje, o bolesti. Prostě o lásce. Miluju takové písničky o lásce.

https://www.youtube.com/watch?v=RZBpLpmIQwU

Týden

Právě minulý. Byl pekelně rychlý a krátký, přijeli za námi z Prahy, z Vysočiny a taky z Francie, na kole. Dny byly slunečné a noci kratší, než by si orvaní rodiče představovali. Míhalo se tu 4-9 dětí a proměnlivý, ale vcelku nepoměrný počet dospělých. Viděla jsem kus světa, okolnosti mě vytáhly až do předaleké Roudnice. Všude je chleba o dvou kůrkách a pizza o jedné kulaté. Všem zúčastněným díky za to, moc.

Když to tu utichlo, vytáhla jsem si mezistěny, ořezala a nacvakala je do rámečků. Kluci byli při tom.

Nastříhala jsem oregáno, svázala do kytek a pověsila na půdu k lípě a kopřivám. Přála bych vám, spanilomyslné čtenářky, abyste tu mohly být a cítit tu vůni. Aspoň jednou. Podlomila by se vám kolena.