Sladkokyselé Velikonoce

Peču beránka. Peču králíka s nádivkou. Nepeču nepečený dort. Peču chleba. Barvím s pěti dětmi vajíčka. Poslouchám Hospodářovu dceru, jak od rána zpívá Láááásko máááá, jáááá stůůůůůůůňu. Strašně závidím Hospodářovi, že je venku a sází si les. Chci taky dělat něco, co za mnou bude vidět. Místo toho Ruda pojedl rohlík v ložnici, tak jdu vynést běhouny a vyluxovat. Někdo znečistil toaletu. Jiný koupelnu. Třetí tak urputně nesl rohlíky z chodby do kuchyně, že ten zatracený zelený koberec, co je úplně lačný, aby jakoukoli špínu vsál a pak se jí pyšnil, potřebuje znovu vysát. Pavouci snovají další pavučiny. Už jsem se dneska jednou sbalila, že tady končím a jedu slavit Velikonoce někam, kde uklízí někdo jiný, ale Hospodář mě ukecal. Beznaděj největší, venku fukejř a zima, že by psa nevyhnal. Lup, praskají mi nervy, rozbíjím talíř a vyháním ven hned čtyři děti.

Aby za mnou bylo příští víkend něco vidět, budu bez dětí sázet vrbovnu. Kdo se chcete přidat, jste vítáni/y.

Fotím jen idylické momenty, takže mezi následujícími snímky rozbitý zelinkavý talíř nehledejte.

                                                                Ještě nenabarvená vajíčka:

 

Fem mefef:

Láska lísky

Dneska bylo teplo a já bych tak ryla, kdyby mi nebylo tak blbě. Tak jsem si aspoň vzala kyblíček a lopatičku a šla sbírat hovínka. Pak klacíčky  a dřevíčka (a že jich parchantíci na zahradu natahali) a nakonec plasty. Zahrada je čistá, vypadá dvojnásobná, až jsem se zastyděla, že já joudová takhle neuklidila už před kurzem. (Nakonec, pavučiny na garnýžích dtto, napište mi někdo ze zúčastněných, že jste si jich nevšimli, prosím.)

Pak jsem koukla k sousedům a místo té obrovské meruňky, kterou jsem na kurzu ukazovala přes plot frekventantům, aby viděli, jak u nás v Polabí může vypadat meruňkový strom (kdo to neviděl, tak jako vzrostlá jabloň), ležela hromada větví a polínek. Skoro jsem se rozbrečela. Pak jsem mužně zamáčkla slzu a šla si od souseda vyptat ty větve, pro kozy. Přidal mi i jabloňové, jabko šlo taky. Pokecali jsme, no jo, máme holt jiné priority, ale starosti máme stejné. Málo sluníčka, nějaké ty choroby, hromada práce a finance, jako všichni. No a na tu meruňku chodily vosy.

Pak jsem poprvé v životě viděla samičí květ lísky, jako neptejte se mě, kam jsem doteď koukala, ale to je krása.

 

A za každého mrtvého přítele nezapomínáme vysadit tři nové :-)

Les

Před půl hodinou odjel Hospodář do lesní školky Vědomice pro prvních řekněme 500 stromků. Kdo nemáte do čeho píchnout, přijeďte sázet. :-)

Kvasíme

Bobek přivezl kvásek tuším původem od pana Cuketky. To není kvásek, to je hrnečku vař. Za tři hodiny nad kamny leze chleba z litinového brutvánu a vesele se rozhlíží, co by kde zapatlal. Mimochodem, nádobí od kváskového těsta se ták blbě myje, většinou nechám mísu jen vyschnout, vydrolím zbytky slepicím a jedeme znovu bez mytí.

Jen chuťově je ten nádherný bochník chleba taková šumava. Je kyprý, vláčný, to jo, ale nic specifického, nenadchne, neurazí. Je fakt, že jsem si s druhem mouky, kořením nebo semínky nijak nevyhrála. Jsem prostě rozmazlená z amišáckého kvásku, ten udělá osobitou chuť sám o sobě.

Tak si tak říkám, že by se ty kvásky měly zkřížit, Cuketkův "bílej" na sílu, Kvas-Starého-Amiše na vášeň.

Zrovna to tak vyšlo, že mi přestalo chutnat drožďové kynuté těsto. Pořád tam ty kvasnice cítím. "Bílej" kvásek přišel jak na zavolanou. Včera jsme jedli první kváskové housky, dneska nad kamny kyne mazanec. Lívance už taky dlouho nebyly. Prozkoumám svět kváskového pečiva do hlubin, jo, a pak vám o tom napíšu.

A pak nám tady ještě kvasí ty podzemní proudy, Petko :-). To je tak, když má v sobě jedna genetický mix, babičky bílé katoličky a babky střelené lumpice jestli s vyznáním, tak kdoví jakým a kdoví v co, joj devla. Pak dělá jedna neuvážené snivé hlouposti a vzápětí se za ně plácá přes prsty.

Má jarní lýtka

Sklátilo mě nastuzení a emocionální bouře. Krize vdanosti. Ležím, smrkám do plen, hřeji a představuji si. Mám čas na svět internetu a spánek. Díky blogu Ylvy jsem objevila ruzovapanda.blogspot.cz a ten článek o ženském matrixu bych podepsala. Cítím spřízněnou duši. Mám samozřejmě ve svém věku a při daném množství dětí nespornou výhodu v pochopení několika nepřenosných pravd (například té, že když člověk spí s někým, kdo si ho nevezme, i tak může otěhotnět, na tu jsem obzvlášť hrdá). Kdybych na tom blogu objevila, jak se píší komentáře, z fleku bych ji pozvala na čaj a něco vegetariánského.

Můj dobrý muž má příležitost vzpomenout si, jaké to je, když v domácnosti nefunguje žena. Můj (nechme to pro dnešek bez přívlastku) táta má možnost projevit svou otcovskou lásku a přijede mi zítra hlídat pět dětí, díky, tati. Skvělé paní učitelky ze školky si přebíraly a předávaly Erika a Rudu na ulici, abych nepopšíkala půl ranních Počapel. A dohromady pět kamarádek mi trpělivě odpovídá na smsky a pokud kroutí hlavami, pak jen decentně.

Třešnička na dortu - když mi došlo dřevo, vyšla jsem před dům pro nové a tam (nechce se mi tomu věřit, protože kdyby to tam zítra nebylo, vážně se už rozpláču a rozkopu popelnici) to vypadalo na ostýchavý návrat jara.

A máme tady první referenci...

... a nádherné fotky: http://dedeckovazahrada.blogspot.cz/

Velký strom, malé stromky a čahoun s pilkou

Ekozahrada Pod věží spustila svůj první počin - dvoudílný kurz řezu ovocných stromů s lektorem Bořivojem Pavlatou. Oficiální záznam první části tohoto neopakovatelného zážitku najdete na www.ekozahradapodvezi.cz - jakmile ji s webmasterem Páťou spustíme. Prozatím jen pár dojmů.

Také jsem pár kurzy prošla, takže vím, že nejdůležitější je charisma přednášejícího. Bořek charismatem přímo sršel, i když se chvílemi jevil bezhlavě.

Ani frekventanti nelenili, ale přikládali ruku k dílu.

Lektor ocitoval ze staré pomologie, že sadaření jest bohulibá činnost, bránící povahám slabým, které by sklouznuvší k opilství, smilstvu a krádeži jen zla činili. Povšimněte si prosím zcela příčetného a koncentrovaného pohledu, po kocovině z pátečního seznamovacího večera ani stopa.

A tady to pajcnu.

Ostříhané větve zachutnaly kozám, Bořkova jabkovice navečer frekventantům.

 K večeru pole osiřelo a v posledních paprscích zapadajícího slunce se vyhřívaly první výhonky česneku. Za jeho i ostatní fotografie děkujeme Pavlíně Vytiskové.

Na druhý díl - řez peckovin - se těšte, až přijde opravdové jaro. Termín právě ladíme.

Jak ti, synu, nelhat

Snažím se je vychovávat realisticky. Nelžu jim jako paní zubařka, že musí z toho zoubku vyhnat toho červíka se zeleným ocáskem a pak toho s červeným, prostě musejí sedět, dokud jim všechen bordel z toho zubu nevyčistí, aby se jim to nekazilo.

Dneska jsem Rudovi zalhala a se zlou jsem se potázala. Rudík má období, kdy je medvěd. On je momo medvěd a já jsem máma medvěd. Beráňata jsou pejchi a Hospodář je pes.

V pátek prstíky lovil kolečka klobás a kapající si je cpal do pusy. "Rudo, jíš jak prase."
"Já ne puafe, já mefef!"

"Ale medvědi takhle nejí, ti jedí normálně lžící."

Rudu zjevná nepravda zvedla ze židle. Stoupl si přede mě a rozčileně mával končetinami. Ukázal na nohy řka: "Mefef má ají nohy!" (Medvěd má tady nohy) a pak zvedl ruce: "Mefef má ají taty nohy! Nedezí zici!" (Nedrží lžíci.)

Pak se uklidnil, usedl a dál jedl jako prase.

Témata doby

Ruda přitlačil na mluvený projev. Přestal se spoléhat na mimiku, vsadil na slova. Při jeho ne zcela brilantní artikulaci je taková sázka velmi riskantní rozhodnutí. Na druhou stranu, když se snažíme, skýtá se nám šance nahlédnout do jeho hlubokého vnitřního světa. Historicky první věta s abstraktním zaměřením padla při navlékání bílého pyžamka, Ruda si spokojeně hladil bílé bříško a pravil: "Mám uád bíuou."

S prvními slovy přišly i bezostyšné lži. Kdykoli mu něco zakážu, rozkřičí se: "Táta he můhu!" To znamená táta řekl, že můžu. Když něco rozbije, rozlije a jinak nezvládne, ukáže na nejblížší beráně a nonšalantně hlásí, že "Jáua deuau, já nedeuau." Nelze se mu divit; v době, kdy se ještě nemohl bránit, to na něj taky všichni házeli, tak sklízejí, co zaseli.

Další téma otevřela Erikova blížící se školní docházka. Po vsi jdou řeči, že prvňáčky má dostat paní učitelka Nováková, zvaná Gestapačka. Starší synci s ní mají vcelku zásadní problémy, vesnice ji halasně odsuzuje, první impuls byl tedy dát dítě do jiné školy. Na druhý impulz jsem pohovořila s rodiči, kteří na ni nenadávají a zjistila, že v klidu jsou ti od relativně chytrých dětí, které nemají problém na větu: "Zapište si do notýsku úkol," zareagovat vyhledáním notýsku. Také je prý paní učitelka hektická, chaotická a zjevně jí vadí, když děti jsou/působí hloupé. Vidím tu jistou analogii s mým vlastním povahovým profilem, tak si říkám, že by to pro synka přinejmenším nemusela být velká změna.

Hospodář zakoupil líheň. Vrchním líhničem jmenoval mě, tak jsem do ní nasypala husí vejce a chodím otáčet. Má to krásný displej s teplotou a vlhkostí a přitom to po mě nechce mačkat žádná tlačítka, návod k použití je jednoduchý a vybavený obrázky, technika akorát pro mě. Dneska jsem vyjmula smrdutého kapajícího adepta na pukavec a celou líheň vypařila horkou vodou.

Na husích podkladcích v hnízdě se zatím rozplácla naše nejmenší slepička, placatá jako žába, sedí jak přibitá. Začala jsem tedy sbírat vajíčka a v pondělí jí je vyměním, ať má to její snažení důstojný závěr. Hospodář hlásí první kachní vejce od běžců. Valuška běžce včera viděla a říká jim lahváče. Když se zadaří, budeme tedy mít hejnko malých lahváčků, dětská míra.

Jestli ovšem kdy přijde jaro, a to je poslední a nejzásadnější téma této doby, protože já potřebuju dorýt chřestovnu a Hospodář zasadit 1500 stromů a jestli ta zima rychle nepůjde do prdele, tak se tu zblázníme a možná i přestaneme mít rádi.

KURZ PÉČE O OVOCNÉ STROMY

Takže už úplně naposledy vyhlašujeme, že v sobotu 23.3. otevíráme podnětný kurz péče o ovocné stromy s panem Bořivojem Pavlatou, ovocnářem a včelařem vysoké kvality. Ještě je několik volných míst, pokud jste dosud váhali, přestaňte.

Informace pro nám milé přihlášené:

Začínáme v půl desáté. Přijedete-li vlakem od Phy či Ústí do Dolních Beřkovic, někdo pro vás zajede. Vezměte s sebou dobroty, já uvařím něco na oběd (zelňačka nebo tak), ale jistě bude potřeba to hromadně doplnit, abychom nehladověli. Kdo se hodlá zdržet přes noc, ať se zásobí oblíbenými alkoholy, trocha slivovice a meruňkovice tu samozřejmě bude. Vemte si spacáčky, případně i medvídka.

Po obědě vyrazíme řádit do sadu, tak se na to obujte a oblečte, je možné, že občas šlápnete do bláta. Kdo si s sebou odvážně bere děti, vemte jim kolo, brusle, koloběžku, odrážedlo, vedle sadu je cyklostezka. A nebo je nechte doma, ať máte klid.

Těším se!

Až budu bohatá...

... koupím si je.

http://www.fler.cz/zbozi/mauretina-kouzla-chrysantemy-3461192

Věřím tomu, že v každém člověku je poskládáno víc, než jen máma a táta. Někde v něm se ukrývají zkušenosti babiček, prababiček, dědů a pradědů, jejich pozitivních zkušeností, úspěšných strategií, nesmyslných pravidel, záseků, všeho, co se osvědčilo i neosvědčilo v generacích jeho předků. Musí být fajn umět tam sáhnout, probrat se těmi poklady i haraburdím a posílený/á se vrátit.

Malí nejsou doma, tak jsem měla dopoledne sama pro sebe, poslala velké do školy autobusem, naprala kamna poleny a v košili četla The red tent od Anity Diamant (je to přeložené do češtiny, říkala Anežka, že to překládala nějaká Věnceslava, tak to dobře udělala, jestli to tedy udělala dobře, četla jste to některá?). Někde za druhou třetinou jsem odložila svazek, aby se mi neumáčel, protože mi nějaký nevinný řádek na něco ťuknul a ve mě se zvedla taková vlna bolesti, svírala mi srdce, bolest jaksviňa a v hlavě mi běželo VŠICHNI JSME TU BOLEST CÍTILI a nepochybovala jsem, že je to moje bolest a mé mámy a zástupů za námi, žen a mužů. Pomáhalo jen křičet a nahlas plakat a vypouštět ji ven. A pak bylo o dost líp.

I bez toho prožitku, který považuju za bonus a dárek, je ta knížka dost inspirativní, tak si jí holky přečtěte, jestli máte chuť.

Tak bych tak řekla, že to proflákané dopoledne bylo k něčemu dobré.

PS: Jinak děkuju Ále za vypůjčení, Šárce ( i když ji teď nevyhledávám moc ráda) za začátek, Evě za potřebné exkurze do dějin rodiny, Andree, Petře, Agátě a Terezce za sdílení této části světa.

Kapky

Taky jsme to zkusili, jako kolegové od Dračího kamene. Navrtali jsme pět javorů za teplovodem, zarazili kohouty, pověsili lahve a na pár dní pozapomněli. Pak přijely kamarádky z Prahy a v rámci exkurze po krásách Polabí jsem je zavedla i k teplovodu, kde jsem efektně sklidila dva litry mízy. Měla jsem obrovskou radost a taky dost machrovala, jako bychom sklízeli ročně tři galony. Doma jsme u skvělého koláče odpařily a získaly 2.5 deci luxusního javorového sirupu.

Ochladilo se a skoro nekape. Další necelý litr jsme vypili s dětmi jen tak. Taky báječný.

Napadlo mě, jestli to má smysl. Kvůli pár litrům šťávy a pár deci sirupu. Rozhodně by se bez toho dalo žít. Ale proč, že jo.

Fyzička po zimě

Hospodář si koupil kousek země a hodlá do konce dubna vysadit 1500 listnatých stromů. Aby mu to sázení šlo pěkně od ruky, musí si dopředu nadělat díry do země. Pak jen vloží duba, zahrne, přišlápne a jupajdá na javora, lípu, jasana a jiné tvrdolužní tvory.

Když jsem potřebovala zarazit do země kůly, musela jsem mu vytvořit časoprostor. Nadělala jsem pro něj oplátkou taky pár výkopů, ovšem v celkovém počtu 600 za tento víkend byl můj příspěvek i tak spíš symbolický. Aspoň tam nebyl sám.

Vděčný manžel šel a zatloukl mi na poli osm dvoumetrových kůlů. Orientoval je na jih a já si je pěkně proplétám výmladky topolu, kterých je po zásahu zaměstnanců ČEZu s motorovkama pod elektrickým vedením spousta. Takový paraván, aby měly včelky stín, než tam narostou pořádné stromy.

Navozila jsem si z domova pár koleček hnoje (to třetí už bylo přes čáru, stavěla jsem co sto metrů a smála se, že takové konve jsem měla na předloktí naposledy v době sladkého horolezeckého mládí) a pustila se do chřestovny.

Když jsem tlačila prázdné kolečko domů, cítila jsem, že po zimě znovu povstaly a jsou tu. Svaly. po celém těle. Té radosti, že je mám.

Miluju www.baby-cafe.cz. To je web pro opravdové ženy. Kupříkladu dneska jsem narazila na diskuzi s názvem "Jak vypadá vaše auto vevnitř." Nejsem v tom sama.

V pondělí jsem vyzvedávala ze školky Erýskova nejlepšího kamaráda. Když ten slušný a čistotný chlapec vystupoval z auta, prohlásil: "Já nechápu, proč je tu takový svinčík a proč vozíte v autě pařez?"

Erýsek ho usadil: "To není pařez, ale polínko, a vůbec, buď rád, že dneska máma neveze kozy."

Moc ráda bych...

... tu měla kromě jara taky pořádek. V zimě dokážu učit, vařit, péct, PRÁT a uklízet. Na jaře ne. Po třech dnech jara musím chodit po domě se zavřenýma očima. Dneska jsem se nad tím chvilku chystala rozplakat, pak jsem si připomněla velikost vesmíru, případně Boha, v porovnání s naším útulným špinavým domečkem obléhaným pavouky, usmála se na muže a trochu uklidila.

Chile

Na právnické fakultě měl kdysi přednášku chilský velvyslanec, tak jsme s holkama vyrazily. Vyprávěl o tom, že tam od pobřeží po vrcholky hor mají docela slušnou sbírku klimatických pásem, a tak si takový (zřejmě movitější) Chilan může ráno zalyžovat a odpoledne se opalovat na pláži.

Dneska ráno jsme se u Ály a Hynka ještě vrhali po břiše ze zasněženého namrzlého svahu, bobovali přes skokánky a vyšlapávali Rudovi cestičku do vrchu. Do toho svítilo docela silné jarní slunce a bylo to báječné (a nejen to počasí, vděční jsme i za vybranou společnost, dobré rady a jídlo).

Ve čtvrt na čtyři odpoledne jsme byli doma. Pozdravili jsme souseda, který jen ve svetru stříhal révu, pustili jsme napást husy, já šla na vrbové proutky a větve pro proplétání zástěny, pak jsem dvě hodinky plela pole a nosila na ně slámu, děti jezdily na kole podél Labe a házely po sobě blátěné granáty. Po dlouhé době jdu spát unavená nejen psychicky. Takový chilský den.