Rajská nejmíň pro čtyři

Předvánoční něco jako úklid zasáhl i mrazák. Vydal poklady - třeba rybíz, bude buchta. Taky kus biokrávy od Šmídky z farmičky. Moc jsem nepřemýšlela nad tím, jak může být starý a uvařila luxusní rajskou. Rajské jak pro zedníky, plný hrnec omáčky, hromada masa. (Knedlík jsem potupně koupila, i když mi v sobotu postarší jinonický spoluobčan podrobně osvětlil technologii výroby. Čest jeho šedinám.)

No a teď co s ní. Bříška máme plná a z hrnce mnoho neubylo. Mně už nebaví vařit pro jednoho a půl!!!

Dodatek:

Přišla jedna návštěva, druhá návštěva a na dně hrnce se krčí poslední dva plátky masa. Paráda.

Bratříčci

Malý Ruda je velkému Erýskovi oporou - když jsem mu onehdá strašlivě ukřivdila (ta mrcha matka trvala na tom, že bonbon až po obědě), vrhl se k němu, objal ho a žalostně mu vzlykal do rýhy mezi hlavou a zády, co má Ruda místo krku: "Rudásku, Rudásku!"

Odjíždějící k dědovi smlouval: "Ale Ruda pojede se mnou!"

A naopak opuštěné miminko vidělo na počítači Erýskovu fotku, přešťastně se zaculilo a vztáhlo ručku.

Mít dvě děti je fakt dobrý.

Jak mě Ruda krmil

Ruda drží v ruce okousaný plátek rýžového vzduchu. Nežužlá, je sytý, a vypadá strašně směšně. Přisednu si a drobet ukousnu. Křupne to a Ruda je nadšený. Natahuje ručku, abych to udělala znovu. Křup. Záchvat smíchu, toho Rudova decentního. A tak dále, dokud v tlapce něco měl. Pak se zatvářil hrozně nešťastně, nevím, jestli proto, že je po legraci, nebo že mu maminka všechno snědla.

Haleluja!

Ruda se plazí vpřed, sice jen kousíček, ale to doladí.

I had a dream

Zdál se mi sen, o strašnejch dobrotách. Jenže je vařil špatnej kuchař. To v tom snu ale nevadilo.

Botičky

Na každoročním jarmarku waldorfské školy jsem oslovila ševce, měl tam vystavené docela normálně vyhlížející boty. Dovedl byste ušít botičky na šestiprsté dítě? Pán byl roztomile namol, ale nepozastavil se, řekl, že si udělá kopyto a klidně je ušije. I telefon na sebe dal dohromady.

Ry-ry-tmus-tmus

Vstávalo se časně, upekl se chleba, buchta, a na procházku bylo pořád ještě brzy. Ruda dostal křupku, Erýsek flétnu, já kytaru. Občas jsme si to prohodili.

Erýs vydržel dvě písničky a pak už ho zaujala jen pankově očesaná verze Z Opavy, z Opavy. "Tak jsme si zahráli a jdeme něco dělat."

Zato Ruda, zmítal sebou do rytmu, zářil blahem. Odpoledne proto dostal bonus - vzala jsem si ho na klín ke klavíru, když Erýsek mlsal lipánek. Mlátil do něj jak hluchej do vrat, veskrze ponořen do tvorby. Když jsem mu začala hrát rytmický doprovod, zvrátil hlavičku a byl v nirváně.

Hrošík liberijský...

... má na konci ocásku takové štětiny a když vyměšuje, mrská s ním pěkně doširoka, aby označkoval co možná nejširší rádius. Aby všichni věděli, že tady byl hrošík s velikým ocáskem, a dali si na něj bacha.

Erýsek volá z (postříkaného) záchoda: "Maminko, problém! Já byl hrošík liberijský!"

Malý Ital...

... mi dnes udělal velikou radost. Nechtěl vylézt z auta, vztekal se, strašně řval. Mladá žena stárnoucího Itala na chlapce ječela stejným stylem, jakým já ječívám na Erýska, když jej zrovna zapomenu Respektovat (často, často...) - pocítila jsem s ní sounáležitost.

Dva metaři. Jeden velkorysý, druhý se nestyděl.

Před jinonickým krámkem metli dva metaři. Jeden koukl do kočárku a povídá: "To bude vysokoškolák!" Druhý pochválil modré oči. Pak první říkal, že vysokoškoláky pozná, protože byl v armádě, a jak je možný, že ten druhý chlapeček má úplně jiný oči. Přiznala jsem jiné otce. Prý proč to tak mám? Odpovídám všem stejně, že jsem zkusila jiný genetický materiál. Pán nabyl dojmu, že jsem vzdělaná. Radši jsem šla nakoupit.

Ve frontě na pokladnu mě předběhl druhý metař, vybral lízátko, zeptal se, kolik stojí. Čtyři koruny. Tak já ho tady mladýmu platím! Mladý byl přirozeně rád.

Venku věším nákup na kočárek a první metař se přitočí: "A paní doktorko, dvacka na pivo by nebyla? Holt už nejsem poručík, jen metař..." Okouzlující úsměv. A co, taky dostávám, i dala jsem, snad dá tomu druhýmu cucnout.

Jak si nepřipouštím starosti

Už docela dlouho u nás všechno šlape hladce, kluci se mají rádi, Erýskovi buďto ustalo období vzdoru, nebo se cítí respektován, pánbů ví, ale je s ním mnohem víc radosti, prach sice moc neutírám, ale bordel tady taky není.

Jen mě trochu děsí, jaký mám od toho všeho odstup. Většinou. K doktorovi moc nechodíme, proč, jsou celkem zdraví, ne? Rudovu tloušťku by asi většina soudných rodičů řešila na endokrinologii, já v tom nějak nevidím smysl. S rukou bych měla jít na ortopedii - proč? Spíš mě štve, že nelezu. Místo co bych obětavě vzdychala u lůžka nachcípanečků, tak jsem drobátko rozmrzelá, že nesplním své předsevzetí jedné pařby měsíčně coby prostředku duševní hygieny.

Kluci nemají pořádný rodinný model, já zapomněla hrát na příčnou flétnu. Je mi to tak nějak jedno, většinou. Vařím, peču, o Vánoce to tu ozdobím. Místo co bych s Erýsem zdobila perníčky, nechala jsem ho se sousedovic spřátelenou dcerkou pařit jakousi dětskou hru na kompu. Cosi mi říkalo, že je to blbě, ale pak jsem mávla rukou. Bylo mi to tak nějak jedno.

Někdy mi to taky jedno není. Tak nevím, jsem tak sobecká nebo tak utahaná.

Jak omarodili

Ráno cestou na autobus jsem Erýskovi několikrát utírala nos. Když vyjadřoval svou nelibost nad tím, že "je nemocný", tvrdila jsem optimisticky, že rýma není nemoc, ale stav trvající zhruba od listopadu do března. Ruda se přidal odpoledne.

Rudík proplakal večer, přes plný nos se nenadechneš a tím pádem ani nenakojíš. Když zabral, probudil se Erýs s horečkou a nesrozumitelnými huhlavými požadavky. Já bych je i plnila, jen kdybych mu rozuměla.

Zatím se střídají. Děsím se okamžiku, kdy začnou řvát oba naráz.


Druhý den:

Samozřejmě, že nakonec začali řvát oba naráz. Rudu bylo třeba držet při spánku svisle, aby nechrochtal, odkloktal a napil se, Erýska bylo třeba v tichu hýčkat. Neslučitelné. Kolem půlnoci jsem dostala spásný nápad, vylovila odkudsi mobil a poprosila chlapíka, který se právě vracel z práce, o pomoc. Chápu, že byl po třídenním vandru unavený a nemohl proto přijet (kurva, jak já bych jela na vandr!!!).

Vzpomněla jsem tety Jolmy, jak pořád říká, čím dřív si na to zvykneš, tím líp ti bude. Pomohlo to, ani jsem nemusela otloukat autosedačku. Ráno jsem se syny uzavřela dohodu, že až do odvolání mají zakázáno marodit současně. Že já hloupinká na to nepřišla hned!

Jak jsem upouštěla kapesníček - děsně nenápadně

Sobotní dopoledne na stěně, já nelezu a hlídám děti, protože mi odešlo zápěstí. Nezmáčknu ani žínku na nádobí, bolest jaxviňa. Moje veterinářka navrhuje sádru na tři týdny. Haha, a na zvedání Rudy si mezitím asi pronajmu jeřáb.

Takže nelezu. O to víc času mám na rozhlížení. Koukám a vidím krásného připlešlého pána. Přijde mi známý. Tak se děsně nenápadně honím s Erýsem kolem sektoru 9, Rudýs na zádech vesele hýká. Pán se culí, tak se pána ptám, odkud se známe. Pán neví, i když budeme tak stejně staří (a vysocí), tak společné přátele nemáme, nikdy jsme spolu nehráli...

Stěna je malá, takže se občas míjíme a zdatně culíme. Znáte to, vlastně jedna po tom druhém vůbec nekouká, ale jak ho vidí, prsí se, jak ho nevidí, rozhlíží se, samozřejmě děsně nenápadně.

Už převlečený pán odchází platit, usmívá se, loučí. U baru čeká na parťáka, tak já teda upouštím pomyslný kapesníček a potichu se ptám Erika a Ríši, jestli chtějí na baru koupit sušenku. Zbytek už kluci udělají za mě, vrhají se na bar, hlučně vyžadují tatranky a mně prostě nezbývá než si děsně nenápadně stoupnout kousek od pána a plnit přání těch nevinných obětí mé manipulace. Pán se stále culí a já zářím jak měsíček na hnoji, dokonce trochu rudnu, klopím zraky a... to je všechno. Nesebral ho.

Zase nic, řekl by Robert. Takže až potkáte Martina, co dneska v Holeškách říkal jedné paní, že má hezký děti, tak mu vyřiďte, že paní je slečna.

Kouzlo neplánovaného

Dnes se to mělo stát. V jednu jsem čekala velkýho, že si přijede pro malýho. Ruda měl být odejit chlapíkem ve čtyři. Bezdětná chvilka, výroba dárků s Tejou, těšila jsem se od rána.

Když po jedné velkej nikde, usoudila jsem, že jsme se asi domluvili na druhou. Ve čtvrt na tři jsem mu volala, zda je někde poblíž. Lekl se, vždyť jsme domluvení na čtvrtek? Měl pravdu, ale mně TAK spadla brada a plány a domeček z karet a tlak, strašně se mi chtělo spát a lomit rukama...

Tak jsem zalomila rukama a oznámila dětem, že se jde spát. Ruda neprotestoval, připrsil se a usnul. Po něm já. Erýsek mě chvíli ďoubal do očiček a pak světe div se, usnul taky.

Vyspinkaní jsme byli všichni o dva řády milejší a večer se nám ani nechtělo do postýlek, uklízeli jsme hračky, vyznávali si lásku, Ruda škubal bráškovi vlásky a ten se tomu chechtal.

"Maminko, já tě žeru. Rudu taky žeru. A tátu sežeru taky."

Hysterka

Rudovi se prořezává několik zoubků najednou, bere to hopem, plná huba zubů. Navenek se to projevuje tak, že už pár týdnů odmítá být mimo mou náruč. Erýskovi se neprořezává nic, i tak jsem dnes měla několikrát chuť mu nařezat.

Dneska jsem se měla nechat vystřídat. Pořvávám na ně od rána. Když už mě hodně svrběly ruce, zalezla jsem si s autosedačkou do koupelny a dala s ní pořádnou ránu do dlaždiček. Německá kvalita, jen nevím, jestli ji ještě považovat za "nebouranou", hehe.

Sílím

Ať už si o tom záda myslí cokoli, paže mi díky Rudovi nabírají na výdržnosti v tahu. Včera jsem si poprvé vytáhla cestu celou do převisu, velmi logické schody s obrovskými chyty za šest, ale přeci jen mě ten úhel blaží. Poctivě musím přiznat, že asi největší motivací byli ti dva krásní mladí nadějní ročník 78 a 80, co lezli na vedlejší linii.

Pavlovi za hec, technické školení a podporu dík.

U Pilátů rámus...

... byl taky. Dokonce hráli i tu kocábku náramnou, co my. Dojalo mě to, jen co piláťátka dokašlou, budeme dělat rámus společně.

Jak sedlák měnil až vyměnil aneb rámus

Dočetli jsem Říkadla a Erýsek chtěl zpívat. Vytáhla jsem kytaru, Erýsek ji chtěl. Dobrá, vzala jsem si flétnu, Erýsek hrál a zpíval Z Opavy, rychlík jede do Prahy (zdravíme tímto Mišáka, už máte kluci podobný repertoár). Já pískala. Ruda toužil po flétně. Měl ji mít, šťastně ji pak olizoval. Vzala jsem si tamburínu, tu zase chtěl Erýsek. Tak jsem se k té kytaře nakonec taky dostala.

Je jen jediný Bůh a Mohamed je jeho...

Doučuju Omara. Ahmed je tou dobou ještě ve škole a Erýsek si hraje o patro níž u nich doma s Amjadem. Omar je strašně chytrý kluk, jen ta čeština je prevít a potažmo i vlastivěda nebo přírodověda. Co je to přítok, soutok, přehrada? Přídavné a podstatné jméno, zájmeno? Stačí jednou vysvětlit a Omar už ví.

Mnichovo Hradiště - přídavné jméno přivlastňovací a podstatné jméno. Proč přivlastňovací, paní učitelko? No protože jakože... kdyby... to hradiště patřilo mnichovi, víš? Co je to mnich, paní učitelko?

Říkám, že mniši jsou lidé, kteří se rozhodli opustit pozemské tužby a věnují se poznávání Božích pravd. Studují je v tichém rozjímání a někdy je taky objasňují druhým lidem. Do toho mi Omar skočí rozhodným tónem: "Aha. Takže mniši už nejsou!" Divím se, tvrdím, že jsou, ale Omar si stojí na svém, že určitě nejsou, protože poslední byl Mohamed, ten tu pravdu už všem řekl a další už nepřicházejí.

PROROK, OMARE, MOHAMED JE PROROK!!! Mniši jsou mnohem nižší level... Stačilo to vysvětlit jednou, Omar už ví.

Činnosti

Podepsala jsem smlouvu s naší novou školkou na to, že tam může kluk být a oni ho tam můžou vést. Mimo jiné jsem se dočetla, že souhlasím s tím, že dítě bude používat nože, sekery, kladiva a jiné nářadí.

Ráno to na to ještě nevypadalo. Erýsek se hned ode dveří vrhl do kuchyňky, tam se usadil a spolu s Májenkou si malinkou, ale opravdovou konvičkou nalévali opravdové špaldové kafíčko, z ještě malinkatější si dolévali opravdovou smetánku, míchali miniaturními lžičkami a se slastným a velmi důstojným výrazem ve tváři pili. V duchu jsem se usmála, že místo jedné slečinky mám asi doma dvě a odjela s Rudou do bazénu. (Mmch, došlo na to retardované batole; když mě paní na pokladně přesvědčovala, že toto roční dítě není, neboť roční děti chodí. Nasadila jsem něco mezi žalostným a rozhořčeným výrazem a vzdychla: "To nevidíte, že je nemocný?" Panebože, odpust mi tu hloupou lež, je to pro správnou věc.)

Tři a půl hodiny later: V kuchyňce školky stojí obrovský špalek a můj starší syn do něj "pod odborným dohledem lektorky" zatlouká stovky hřebíky kladivem standartní velikosti. Maminko, já domů nechci, já tady chci ještě pobýt. (Nebo pobít?)

Taky polepil motýla, docela pěkně. Jen ho mrzí, že nelítá, ale ta zelená skvrna je prý vrtačka.

České bazény

Začínali jsme s Rudou na Radlické, paní už nás tam znaly a hýčkaly. Jednou tam byly závody, tak jsme neplánovaně skončili v Podolí. Trochu chyba, nestačím tam, tak jsem se jednou rukou držela okraje a pod paží druhé třímala radostného plaváčka. (Díky Aničce za střídání!)

Na (mém) rodném okrese jsem zkusila Rakovník. Ruda si neznámou budovu prohlížel, ale nejevil známky hnutí mysli. Když jsem ho složila u skříněk, obličejík mu prozářil záblesk pochopení a už VĚDĚL.

Erýsek nastoupil svou školkovou éru v Radotíně a Ruda má dvě plavací dopoledne na Barrandově k dobru. Smí tam až děti od jednoho roku, byla jsem tedy vzhledem k jeho rozměrům ochotna ho vydávat za rok a půlleté retardované batole. Hned za turniketem Ruda natáhl vůni chloru a šťastně se rozhýkal. Působilo to dostatečně retardovaně, prošli jsme bez komentáře.

Po hodině dřiny mimínko obvykle nakojím a ukládám ke spánku do sedačky, abych si dala taky pár bazénů. Současně s námi tam probíhá kurz plavecké školy Pulec, proto s ohledem na Rudův klid vybírám co nejodlehlejší místo. Kojím si, kojím, když tu přichází rozpačitá plavčice, že se strašně omlouvá, že paní učitelka pulcová si stěžuje, že kojení na veřejnosti před dětmi nemá být. Prý cosi s estetickou výchovou. Troufám si tvrdit, že má prsa jsou i po druhém kojenci stále ještě poměrně estetická záležitost, nehledě na to, že by ta děcka musela mít rentgenové oči, aby přes má záda a valibuka vůbec co zahlédla. Plavčice z toho byla sama špatná, tak nám donesla destičku a balonky, takže nakonec přínos.

Ještě mi Erýsek vyprávěl o koupací výpravě se strejdou do Letňan. Seřval je tam nějaký zřízenec, že na velký tobogán s krávou Milkou děti nesmí. Erýse historka pobavila, před spaním žadoní, abych mu vyprávěla, co jim to ten pán povídal. No jak to mám asi vědět.

Když si člověk musí vybrat...

... mezi dvěma možnostmi a jedna je blbější než druhá, tak si samozřejmě taky nakonec vybere.

Slečinka

Když na Rudu někdo mile koukne, usměje se a pak sklopí oči i s hlavou ke straně, dívčí ostych sám, Nataša Gollová by to nedala líp.

Taky má druhou tvář, kdy se na pozorovaného zahledí přísným pohledem a neuhne. Dnes jsem si proto sundala nohy ze stolu, než mi došlo, odkud ten pohled znám, a furiantsky jsem si je nahodila zpět.

Ruda, sweet Ruda...

(...řekl by Lukáš Rublič, hehe)

Koutek nevyžádané, leč zasloužené reklamy

Vidíte to? CHCETE TO?

Máme Andrejku. Ta má šicí stroj, štůčky látek a talent, kde bere čas, to netuším. Ale má ho, takže my máme zase krásné kalhoty, s "horolezeckými" záplatami na kolínkách, bez záplat, s kapsami, s gumou dole i bez ní, tenké i podšité... Na hřišti nám je všichni okukují a to se nám, sebestředným, líbí.

Andrejka se otřepává z mateřské dovolené a hodlá se do výroby kalhot pustit ve velkém. Umí i závěsné houpací pytle. Vy, čtenáři mikroušů, potřebujete kalhoty a pytle (kdybyste to jako do dneška nevěděli), Andrejka potřebuje odběratele.

Vkládám prodejné vzorky velikosti 110 a 74. Obracejte se na mne, kontakt zprostředkuji.

O té výchově, náhodách a vesmírné objednávce

Podruhé jsem vzala do ruky knihu Respektovat a být respektován a jak už to tak v životě chodí, náhodou jsem strávila tři dny na chatě s maminkou a dcerkou, které to už umí. (Těch náhod bylo vůbec nějak víc, na hřišti to ani nevypadalo, že si doma mažeme na chleba stejnej biosajrajt od Siva.)

Zkouším také a začíná to fungovat. Je to teprve v plenkách, ale pocit komunikační kompetence (nebo spíš tušení možnosti toho pocitu) vede k tomu, že mnohem míň řvu. Taky mě ta mamka pozvala na seminář o montessori pedagogice, o které jsem tuhle náhodou četla sáhodlouhou diskuzi na BC (www.baby-cafe.cz).

Když se na jaře konaly zápisy do školek a bylo jasné, že do té naší, co máme za humny, se Erýsek nedostane ani smykem, neměla jsem vůli tak jako jiné dobré mamky obrážet školky v Butovicích či dál na západ. Vyslala jsem vesmírnou objednávku, aby v ten správný čas přišla nějaká vymazlená školka. A když ne, tak že holt mladej zůstane doma s Rudou.

Ve středu nastupujeme na dva dny v týdnu do montessori školky v Radotíně. Na devět dětí dvě učitelky. Angličtina. Relativní venkov. A vrchol všeho - máme na to sponzora.

Nedaleko je barrandovský bazén, tam budeme v době Erýskova vrcholného soustředění (na mazání chleba, omývání talířků a zapeklité montessori pomůcky) s Rudou plavat. Nejlepší možná kombinace. Děkujeme sponzorovi i Ruce, té co nás vede, jak už jsem si ji tu jednou brala do pusy.

Odvozování sloves

E: "Maminko, mně se rozkánila kanička."

M: "Se ti rozvázala tkanička?"

E: "Jo, jo, rozkázala."


Babičko, neviděla jste tu nějaké děti...